This error message is only visible to WordPress admins

Error: API requests are being delayed for this account. New posts will not be retrieved.

There may be an issue with the Instagram access token that you are using. Your server might also be unable to connect to Instagram at this time.

Mámo, hejbni prdelí!, aneb (velký) návrat na trať

Když jsem svůj loňský report z VOKOLOPRIGLU končila zvoláním „Já se sem příští rok vrátím!“, úplně jsem tomu nevěřila. Stala se z toho závodu sice hned srdcovka, ale v tréninkovým plánu byla hlavně Ninuška… Jenže nakonec jsem zvládla obojí! 😀 Co víc: donutilo/motivovalo mě to po porodu zase začít víc běhat.

Taky štěstí, že jsem byla skrz Centrum Anabell přihlášená už dlouho, protože jinak bych si možná dokázala najít tisíc důvodů, proč 12 týdnů po porodu těch 14,1 km neběžet.. 🙂

Když jsem byla těhotná, malovala jsem si to dost růžově a ty tři měsíce mi přišly jako strašná hromada času! Taky jsem si myslela, jak poběžím s kočárkem… No … 😀

Nakonec jsem byla ráda, že jsem se nějak rozběhala a že jsem v pondělí před závodem dosáhla na hodinu běhu a deset kilometrů. To mi dodalo sebevědomí, že tu brněnskou přehradu prostě nějak voběhnu!

A když jsem zjistila, jak Ninuška umí „milovat“ kočárek, a jak je její poklidný pobyt v něm značně nejistý… a že v tom chariotu spíš visí, než spokojeně hajinká, odmítla jsem ji trápit svejma blbejma nápadama. Aby si bláznivá matka odškrtla závod a Ninka kvůli tomu dvě hoďky prokřičela?!

A tak mě napadlo, že by ji vlastně mohli povozit brněnští bábi s dědou! (Ještěže je tam mám!:)

Ještěže slibovali babí léto! No… nakonec se trochu sekli a přišlo až pár hodin s křížkem po funuse…

Problém jsem nicméně vyřešila jen tak napůl, protože čím víc se závod blížil, tím hůř jsem strachy spala. V sobotu jsem do sebe sotva dostala něco na snídani. Že bych se mohla trápit na trati já, to mi bylo celkem jedno, měla jsem strach o toho pidičlovíčka, kterej se nejradši nosí u maminky na bříšku. To ráno totiž vyžadovalo nejlepší time-management, než kdykoliv předtím. Start nepočká. I když jsem si nakonec říkala, že bych třeba případně šla do jiný vlny. Co nejvíc nakojit a odříhnout! A spěchat do cíle! Nejkrizovější scénář říkal, že přinejhorším nepoběžím. Když se Niný ráno tlemila do zrcadla, jako správná morbidní matka povídám, joo, holka, ty nevíš, co tě možná čeká! 😀 (dvě hodinky bez maminky)

Cesta do Brna z Liberce je dlouhá, když po cestě dvakrát kojíte, mnohem delší. Houby předzávodní těstoviny, nýbrž toasty na benzínce (hlavně prosím bez cibule!), žádná předzávodní koncentrace, natož se jít před závodem rozklusat. Haha, kdeže ty loňské sněhy jsou.

Tohle jednou budeme Ninušce vyprávět!:)

V podobném duchu se ono chladné ráno před startem nesla i moje rozcvička, a tak jsem se snad ani nemohla divit, že mě první dva tři kilometry píchalo v boku. Jak já jsem vzpomínala na svoje běžecké začátky! 😀 A to jsem prosím díky svému loňskému výsledku startovala z druhé nejrychlejší vlny. Pobavilo mě to hned v infomailu, a bylo mi jasný, že hodně brzy na trati prakticky osiřím. Než mě začnou dobíhat běžci z další vlny. Zároveň jsem si musela dávat bacha, abych ten úvod nepřekopla.

Na druhým kilometru žertuju s kamarádem Petrem Dovičínem (díky za tabletu!), že už je to jen sedmkrát tolik! Načež mi brutálně frnknul v prvním sebemenším kopci. A když mě předbíhali kluci z týmu Triexpertu, zase jsem vzpomínala, jak jsem si tu s nima loni dávala na pohodu trénink.

I když jsem tu rok neběžela, trať kolem přehrady se mi z hlavy nevykouřila. Paradoxně je dost příjemná. Každý hupík je následován alespoň mírným seběhem, takže se to dá. Navíc potkávám dost fanoušků – co si asi tak říkají? Musíme ji pořádně podpořit, když je tak marná? V duchu s úsměvem lituju, že jsem si na triko nedala velkej nápis „12 týdnů po porodu!“ Asi nejhorší je výběh na Skalky. Na druhou stranu, tím, že běžím takřka sama, nezažívám tu žádný špunt jako loni. Snad jsem tím špuntem nebyla letos já!

Celý závod mi utíká překvapivě rychle, ukrajuju kilometr po kilometru. Podry mi pak říká, že to je dobrý znamení – toho, že jsem se netrápila. A já se fakt netrápila. Užila jsem si to mnohem víc než loni! Moje závodní mantra zněla „Mámo, hejbni prdelí!“ A když jsem byla na desítce za nějakých 58 minut, bylo mi jasný, že pokud úplně neskapu, do svýho limitu POD 1:30 se dostanu. Z kopce to dokážu valit, i když jasně, ne tak jako dřív. A na rovině dokážu držet nějakej svůj aktuální standard.

Podry mě vyhlížel na stejném místě jako loni. Loni jsem na něj křikla něco o pí… O:) Asi se ani tentokrát netvářím kdovíjak zářně, ale do cíle je to už jen něco přes kilák a čas i tempo jsou pořád fajn. Navíc mě, ó-pane-bože, chválí! Ó, pane bože, za co?!

Hlavně mi ale sděluje, že malá je v pohodě. Což ostatně sama (ne)slyším, když míjím kočárek. Hurá! K něčemu se ale stejně přiznám: když jsem ji předala a ocitla se ve startovním chumlu cítila jsem se vážně báječně. Že tam zase jsem. Že jsem zase zpátky. A ona že to teď prostě beze mě musí dát. Protože i kdyby křičela sebevíc, z podveveří se k ní neteleportuju. A zkrátka a dobře: někdy je fajn Ninušku někomu půjčit a být zase tím, čím jsem byla dřív. I když už jsem máma. Shodou náhod jsem na podobnou myšlenku pár dní nato narazila i v knížce AHA! Rodičovství. Prostě je dobrý vyvarovat se poruchy „obětování se na oltář rodičovství“ a nezapomenout nezapomínat ani na sebe! Tak!

Do cílový rovinky už vbíhám sama. Teda rovinky – proklínám organizátory, proč staví cíl nad kopec. Podry by vám teda určitě vysvětlil, že TO KOPEC není. Ale rovina to teda určitě není stejně tak. Navíc je pěkně dlouhá, delší, než si myslím. I tak se snažím ještě zabrat, jakože zafinišovat. A už už mi na krk věší medaili desátého ročníku závodu VOKOLOPRIGLU.

Je to dávno již, co jsem byla po závodě fakt spokojená! 1:22:10 .. je sice o víc než 11 minut horší, než loni. Ale pro mě je to super výsledek! (Podry je rovněž nadšen, neb ví, že dle toho se pak odvíjí moje nálada nejmíň dvou nadcházejících dní. Navíc si zlepšil loňský čas, čert vem, že jen o 5 vteřin, a bere tak veteránský bronz. Kdy jen to byl naposledy na bedně?!)

Hlavně vím ale jedno: Já se sem příští rok vrátím!

…a budu to teda chtít – snad – stlačit pod těch proklatých 1:10…:)

A ještě něco: když jsem doběhla, Ninuška ještě furt (anebo spíš zase) spokojeně chrupkala…

Foto: photonhero.cz a můj archiv