Madeira – vzhůru do kopců!

Až budete chtít utéct před chladnou českou zimou, leťte na Madeiru, která slibuje konstantní teplotu kolem 18 stupňů po celý rok.

Pokud budete hodně šikovný, nakombinujete letenky s low-costovými aerolinkami do 8 tisíc korun pro dva.

My jsme letěli přes Londýn a portugalský Lisabon, kde jsme si udělali dvoudenní zastávku (jde to samozřejmě i v Británii) až do ostrovního hlavního města Funchalu.

Lisabon jako takový nás moc nezaujal, nanejvýš všudypřítomné kavárny a pekárny, za to jsem ho stihla pokřtít svým běžeckým krokem až k pobřeží. A nazpátek pěkně do kopce!

Co se nám líbilo byla Sintra, asi půl hodiny vlakem za Lisabon, s hradem, zámečkem, zahradou. Díky roční době tu nebylo tolik turistů. Za to se skoro na každém kroku platí vstupné.

Ale teď už na Madeiru!

Bydleli jsme v Rezidenci Funchal v centru města, strategicky kousek od autobusového nádraží. Sice tu anglicky uměli tak 4 slova, ale každý den jsme měli uklizeno. Navíc cena byla velmi příznivá a rozhodně ne na úkor ubytování – něco málo přes 300 korun/os/noc.

Doprava

Realizovat tu můžete řadu pěkných výletů. Autobusy z Funchalu jezdí spolehlivě a za pár euro. Nabízet se vám ale budou i předražené taxíky nebo místní výletové agentury. Případně po okolí jezdí hop on – hop off, ale jeho využití nám přišlo zbytečné. Stejně tak lze celý ostrov objet speciální linkou za 12 euro/os, ale znamená to kolem 4 hodin sezení v autobuse s několika desetiminutovými zastávkami, a dřepět tak dlouho na zadku se nám nechtělo.

Běh

rovinkaMadeira obecně je dost kopcovitá. Pobřeží ve Funchalu ovšem nabízí příjemnou, byť ne moc dlouhou rovinku. V místě, kde se stáčí k molu velkých lodí je dokonce ideální prostranství pro intervalový nebo tempový běh, aniž byste se museli vyhýbat turistům jako jinde. Běžců je tu vážně hodně a co jsem si měla možnost všimnout, jejich tréninky jsou dost rychlé. Pokud poběžíte dále podél ostrova, sice už nějaký ten malý kopeček vyběhnete, ale můžete si pohodlně odškrtnout i dlouhý volný běh. Nehledě na to, že se právě běh může stát skvělým prostředkem k objevování nové krajiny. Takhle jsme třeba potkali dvě děvčata na poloostrově Ponta de Sao Lourenco, kam jsme my vyrazili na pěší výlet.

Jídlo

Naše výlety nejsou rozhazovačné, proto jsme vynechali restaurace, kde jedno jídlo stojí přinejmenším 10 euro. Vystačili jsme si s obchody a rychlým občerstvením, týden se na tom přežít dá. Ke konci jsme objevili v místním obchoďáku Anadia (předtím byl z technických důvodů zavřený) restauraci, kde jsme se za 10 euro v pohodě najedli oba.

Ale kdyby vás o místním jídle zajímalo více..

Na každém rohu, v restauracích, v pouličních stáncích, tu nabízí místní specialitu bolo do caco – nadýchaný nekvašený chléb – buď plněný masem, šunkou a sýrem nebo třeba jen potřený česnekovým máslem – mňam. Pečivo, slané i sladké, tu mají obecně dobré – to mohu říct docela s jistotou – blíží se francouzskému typu.

Podobně často narazíte na portugalské koláčky s názvem Pastel de nata, košíčky z těsta na způsob listového plněné žloutkovým krémem.

IMG_1368Určitě zavítejte do místní tržnice, kde mají spoustu druhů známého i méně známého ovoce. Banány, které tu vypěstovali, několik druhů maracuji, papáju, a mnohé další. Před nákupem se vyplatí zeptat se na cenu, ať neplatíte zbytečně navíc jako my.

DSC03293Stejně tak stojí za ochutnání místní pivo Coral. Zdálo se mi lehčí než to naše a moc mi chutnalo!

Vyhlášené je i madeirské víno, to si užijí zejména ti, kteří mají rádi silná, hutná vína. Připomíná portské. Jedna sklenička nám stačila.

Každopádně milovníci kavárniček, restaurací, barů a dalších zajímavých podniků si tu přijdou na své! (nebýt tu Jirky, strážce financí, prošmejdila bych je patrně víc:)

Výlety

Po celou dovolenou jsme si drželi hezký standard přes 20 nachozených kilometrů denně.

Výlet první – podle levády dolů do města. Autobus nás vyvezl na start a my putovali zpět do města. Levády jsou jakýmsi místním zavlažovacím systémem, síti malých vodních příkopů, jenž lemují (turistické) cesty. Navzdory kopcovité Madeiře jdete prakticky pořád rovně.

2016-01-15-12-50-37-DSC02928Museli jsme tu zdolat asi 300 metrů dlouhý tunýlek, ale připadal nám mnohem delší. Mnohde jsme se museli sehnout, jinde vyhýbat vodě a bez čelovky by to skoro nešlo. Nic pro klaustrofobiky.

Jelikož tu s výlety turistů podél levád počítají, nechybělo po cestě pár snack-barů. V jednom takovém uprostřed zahrady jsem si dala čaj a domácí jablečný koláč.

Výlet druhý – na strmý mořský útes Cabo Girão, jehož nejvyšší bod je 580 m nad hladinou oceánu, což jej řadí na druhé místo v Evropě.

Jezdí sem autobusy, vnucují se vám taxikáři, ale my šli po svých. Ten den jsme nastoupali 1330 metrů. Prudké kopce, schody. Ale stálo to za to. Odměnou je výhled na Madeiru jako znáte z propagačních letáků a ideálně i vychlazený Coral!

Výlet třetí – na poloostrov Ponta de Sao Lourenco. Já si ho ale budu pamatovat jako území ještěrek. Tolik pohromadě jsem jich ještě nikdy neviděla! Ani tak drzé. Přiběhnou k vám, kousnou si, jestli nejste k snědku. Vlezou vám na batoh, klidně i do něj. A vylezou klidně i na Částku.

Cesta nahoru a zase dolu panenskou přírodou a dechberoucími pohledy a výhledy na každém kroku.

Většinu fotek v tomto článku fotil Jirka – www.mediafoto.cz

Sem i zpátky vás doveze autobus, „zážitkovou cestu“ absolvujete po svých.

Ráno za rozbřesku jsem to ještě podpořila lehkými skoro šesti, po cestě zpět koupila snídani… rozhýbat ztuhlé nohy dalo trochu zabrat.

B1845A5E-B71C-4083-9053-BB1D265EC7ED

Výlet čtvrtý – na Pico do Arieiro neboli k houbě. Houbu, ve skutečnosti radar vzdušné ochrany, jsme totiž předchozí den viděli z poloostrova. Podobný scénář, kus busem, dále po svých. Jirka měl děsnou legraci z toho, že jsem uklouzla po mokré hlíně. Pak jsme našli „zkratku“ věrně potvrzující „je to dál, za to horší cestou“, kdy jsme museli zdolat keříčkový porost a nakonec i menší proláklinu. Aspoň se nenudíme.

2016-01-18-13-56-15-DSC04076Taky od houby byl výhled fenomenální, atmosféru dolaďovaly pokleslé mraky.

Bylo bývalo by se odtud ještě dalo jít na Pico Ruivo, nejvyšší horu Madeiry, ale už jsme toho měli v nohách dost a další kilometry nás ještě čekaly. Bohužel moc možností, jak se na horu pohodově dostat není. Buď odsud nebo z parkoviště kousek nad Santanou, kam ale nejezdí autobusy, nýbrž jen taxíky. Nebo jsme alespoň nic neobjevili.

Takže jsme pokračovali nad Údolí jeptišek. Vzdušnou čarou asi kilák, klikatou silnicí šestkrát tolik a vůbec ne jen z kopce. Když pak ale padák přišel, byl dost výživný.

DSC04349 - kopieVýlet pátý – další putování podél levády, asi 12 kilometrů lesem, občas s pěkným výhledem. Zvládli jsme to docela rychle, a tak jsme ještě autobusem sjeli do Faialu, kde jsme na kruhovém objezdu před tunelem stopovali do pět kilometrů vzdálené Santany. Jakmile můžu stopovat, jsem ve svém živlu! Asi po 20 minutách konečně nějaký mladík zastavil. Juhů! Nakonec jsme byli rádi, že jsme jízdě sem neobětovali extra den, k vidění tu je jen pár typických madeirských staveních. Ve Funchalu jsme pak byli busem za hodinu a půl.

2016-01-19-13-59-27-DSC04283

Při cestě autobusem jsem přemítala, jak ještě půjdu běhat, když jsem se zvedla, bylo to horší a Jirka mi nevěřil, že fakt po těch 18 km půjdu. Šla jsem a k denní kilometráži přihodila ještě sedm:)

Výlet šestý – jsme využili k poflakování se po městě. Jirka fotil, já si zalezla na zahrádku čajovny s ice tea a Jez a běhej. Bylo fakt horko, tak jsme se rozhodli, že si dáme po obědě dvacet a budeme pokračovat večer. Jirka zase fotil a já si dala long run 15km:)

2016-01-20-18-45-45-DSC04869

Další dva dny nás čekalo harcování po letištích, to jsou světy samy pro sebe, řekla bych…