Tak už se mi to rozleželo v hlavičce a můžu říct, že jsem se včerejším závodem spokojená:) Umocněno dnešními úžasnými 15 z Maliníku (přes prvotní dojem, proč mám sakra dneska běžet 15?!). Poslední dva už byly teda trochu nepříjemný (hlavně proto, že mě bolelo bříško), ale jinak… Les po dešti, trochu mlha, příjemný vzduch, chladno, nikde nikdo (až na sběračku borůvek, který jsem se lekla a cyklistu, který se se mnou chtěl kamarádit:)…
Miluju to! Jak jsem si tak běžela, říkala jsem si, že už si bez toho – a tím myslím ještě víc než samotný běh pravidelný trénink – neumím svůj život představit. Na to se mi vybavila slova Michala Vítů o tom, že běh je životní styl…
No nic, k té RunTour… 🙂
Byla jsem sakra nervózní. Jakožto už tradičně a chvílemi jsem si říkala, že se těším, až budu chodit na závody bez tohohle stresu, ale pak jsem si zase uvědomila, že mi to k tomu vlastně tak nějak patří. Ale stejně… :))
Mimochodem, den před závodem mi kamarád nastavil zrcadlo, jak fňukám před závodem. Málem jsem ho zabila.. 😀 Rozuměj: nejradši bych za to propleskla sebe.
Bála jsem se třeba proto, že to je kopcovitá trať. Pravda, já a místní běžci do vrchu máme lehce odlišné představy o tom, co to je kopec, každopádně běhat mi do toho moc nejde. Navzdory nějakýmu tomu Ještědu, navzdory tomu, že jsem si tu trasu předtím proběhla asi třikrát.. Mnohem radši bych se viděla na nějaký svižný desítce, kde bych uplatnila moje aktuální lítání po dráze. Což jsem si taky dneska během toho výklusu říkala: No, holka, myslíš si, jak ti to běhá a pak málem pojdeš v kopci. Výborně, takové ledové spršky mi nejspíše bylo třeba.
Ve skutečnosti je to pro mě velká a další motivace. Udělat – nejrůznějšími způsoby – něco s tím, aby mě nějakej blbej kopeček, hantýrkou místních „to není kopec, ale nakloněná rovina“, tááák strááášně nezpomalil.
A pak tu ještě taky byla sázka… A to, že bych to měla běžet třeba za 56. Analyzovala jsem výsledky z loňska a dospěla k tomu, že poslední snad nebudu, tak dobrý…
Na RunTour mám mimo jiné ráda, že se tam potkám s kamarády. Ráda jsem se konečně naživo poznala s Jančou (ona poznala mě, já ji ne:), ale hlavně: je to vždycky příležitost vidět starého dobrého Valiho, bývalého kolegu z novin.
Vyšlo parádní počasí, nebylo žádné omdlívací vedro. Hurá.
Na startu bylo více než 400 běžců, ale zdálo se mi, že nás je mnohem míň. Další stresíček. Nenápadně pokukuju po vodiči na pětapade.
Jen co proběhnu startem, stojí u zábran Vali a mohutně si se mnou plácne, to mě dost potěší. Vlastně už zas tak nervózní nejsem. Nějak to dopadne, no. Vodič na 55 mi ale hned zkraje kopce kolem legendární boudy docela mizí. To jsem tak marná?
První výběh přežiju, a z kopce nebo po rovince to zase docela valím. To mám ráda. Víceméně i vím, co mě kde čeká, což je možná výhoda. I přes to prokážu slabou vůli a někde v kopci udělám asi 3 kroky (plesk!), než si uvědomím, že dneska tu neklušu, kdežto „závodím“. Taky v seběhu dohoním toho zatracenýho vodiče. To už jsme nahoře na 2,5km u občerstvovačky a já vím, že tady to zase můžu rozbalit až dolů k ZOO. I po rovince kolem ní se mi běží skvěle. Proč se sakra dneska neproháním někde po placce?! V kavárně u jezírka lidi fandí, to je milé.
Protože přichází ta nejhorší část trasy – tj. výběh už dolů od ZOO až nahoru do Liďáků. Na časomíře je čas něco přes 27 a slyším moderátora, jak říká že Víťa by měl doběhnout asi za 6 minut:) A já jsem v půlce. Kousek po 5. km využívám občerstvovačku. No way. A pokračuju k boudě. Zase mě předbíhá ten blbej vodič. Za to mi fandí Jindra, taky milé. I tak u boudy zase udělám pár kroků. No way.
57? To bude ostuda…!
Ale pak ten pocit, že už jdu do druhý půlky, ten největší humus mám za sebou a jsou tam zase nějaký seběhy, je fajn. Překvapivě a u mě nezvykle, ani moc nekoukám na hodinky. Když jsem je viděla v kopcích, demotivovalo mě to natolik, že na to peču. A prostě nějak běžím. Po rovině a v sebězích se snažím zabrat. Tipuju, že dám cíl tak za 57 a bude to strašná ostuda.
Celou dobu funím na záda „Báječné ženě v běhu“, což „někde u ZOO podruhé“ zjišťuju, že je Janča. Zase pozná ona mě. Od toho seběhu u občerstvovačky se mi peláší fantasticky. Ještě to tak vydržet, protože se obávám, že od asfaltový rovinky budu mít doprovod. Nu, jsem s tím smířená a opravdu to přijde. Doprovod je zase smířený s tím, že na mě nemá moc mluvit (ponaučení z pražského Olympijského běhu s Luboškem:)). A tak mluví tak akorát a hlavně mě chválí.
Fakt se mi ale běží dobře a ani nejsem překvapivě traumatizována tím, že běhám skoro o polovinu pomalejc (=nezbývají mi síly na to podléhat jakýmkoliv traumatům). Vlastně to je moc fajn. (A když to vezmu kolem a kolem, občas je dobrý mít závodního sparinga – viz také Radostná desítka s Radimem; často si ale taky říkám, proč třeba nekamarádím s nějakýma holkama, který běhaj desítku za hodinu; ale pak si zase říkám, že by mi chyběla ta motivace a moc bych si u toho nehrábla)
Dokud nepřijde ten blbej cílovej kopec. Cíl do kopce bych zakázala. Janča je pořád přede mnou, a tak dostanu pokyn zafinišovat a předběhnout ji. Promiň, Jani:) Myslela jsem, že mi to nedaruješ. Uff, mám to za sebou, kácím se tradičně na oplocenku a potřebuju pár hlubokých nádechů.
Konečně pohled na hodinky: 54:47. Yes! O minutu lépe oproti očekávání (dokonce o 2 oproti mému pesimistickému odhadu). Ale hlavně vyhrávám sázku! Za větu, já myslel, že se v tom (cílovým) kopci zastavíš a půjdeš, bych vraždila! To bych si teda fakt nelajsla (i když vypadám jako že umřu)!
Beru si medaili. Když jsem se tam někde v kopcích domnívala, že doběhnu za 57 a hůř, dokonce mě i napadlo, že si jí nevezmu… Ale takhle teda beru:)
Polejvám se vodou, piju ionťák, koušu jabko, ale ještě furt nevím, jestli mám mít radost. Víťa se pak diví, že nevím, jestli jsem spokojená. Ale to jsem holt celá já.
Výsledky: 54:46, 199. absolutně (z 417), 28. žena (z 136)
Co vím určitě, následné palačinky na prasácky s nutellkou mě spokojenou udělaly… 🙂
PS: Musím tu ještě vyseknout velkou poklonu kámošce Verče, která to dala za 44:43. Wow, holka!
