Každý půlmaraton ať vede přes náměstí Hrdinů!

Miluju Budapešť. Začalo to platonicky filmem Útěk do Budína s Ondřejem Sokolem v hlavní roli a pokračovalo to mojí návštěvou města na Dunaji v lednu 2013. Přestože příliš neholduji historickým památkám, s Budapeští to mám jinak.

Bylo mi jasné, že se sem ještě někdy chci vrátit. Takže když na mě v jarní běžecké euforii spojené s tradičním pražským půlmaratonem vyskočila na Facebooku upoutávka na budapešťský půlmaraton, nebylo nad čím dumat. Stránky byly docela přehledné a díky anglické verzi jsem byla hned přihlášená.

Ještěže jsem to udělala hned na jaře, během letního běžeckého netrénování bych si nejspíš netroufla.

A ještě jedno ještěže: ještěže je můj Jirka tak otevřený mým divokým nápadům. Ačkoliv tam určitě bude strašně moc lidí, prý že jede se mnou.

Sehnali jsme ubytování. Celé jedno dopoledne zabralo rozčilování se nad e-shopem Českých drah, protože po cestě zpět jsme se ještě chtěli zastavit za vínem na Moravě, a to vyžadovalo kombinaci jízdenek.

Najděte ubytování v Budapešti pohodlně

Před „dovolenou“ pracovní masakr, vstávačka na vlak do Pešti před čtvrtou hodinou. Leje, čekáme na noční autobus, který ani navzdory nulové ranní dopravě nejede na čas. Nervozita stoupá, máme místenky, ten vlak nám nemůže ujet. Takže chytáme taxi. Kdybychom si ho objednali dopředu, ušetřili jsme asi dvacet minut spánku a trochu té úvodní hysterie.

Sedmihodinová cesta vlakem je překvapivě docela záhy ta tam. Ubytujeme se, a přestože jsme oba jak zmlácení, vyrážíme prozkoumat okolí. Ačkoliv hlásí na celý náš pobyt déšť, déšť a nic jiného než déšť, je skoro azuro, slunečno. Sápeme se na Gellertův vrch, odkud se odkrývá pohled na „Budapešť jako na dlani“ se všemi jejími dominantami a symboly.

Na sobotu spím jako zabitá téměř 12 hodin. Vybírám si všechny deficity a myslím na Miloše Škorpila, který tvrdí, že důležitější, než jak se vyspíte na den závodu, je noc předtím.

Den před závodem: 18 kilometrů v nohou

Míříme vyzvednout startovní číslo, běžecké expo vyrostlo v parku za náměstím Hrdinů. Docela příznačně. Jsme tu jako jedni z prvních, takže záhy si odnáším pěkné funkční triko závodu i číslo s čipem.

V sobotu ještě stihneme navštívit centrální tržnici. Je to obrovská dvoupatrová budova, ale stánky jsou dost stejné. Dole: uzeniny s množstvím klobás; maďarská mletá paprika v ozdobných sáčcích na sto způsobů; ovoce a zelenina. Velmi sporadicky něco jiného.Snad jen jeden stánek s kávou!

Horní patro zastupují kýče: matrjošky, vyšívané dečky a další lapače prachu s motivem maďarské kultury. Taky je tu „food court“, kde docela odvážně den před závodem ochutnám místní specialitu: langoš se vším možným. Zatímco u nás frčí trojkombinace česnek, kečup, sýr, tady na langoš dávají snad cokoliv. Základem je jakási bílá omáčka, na to třeba zeleninu nebo maso.

Samozřejmě si odnášíme také zásobu klobás a koření – mají tu značně levnější šafrán.

Jelikož je teprve brzké odpoledne, vyrážíme ještě prokorzovat Margaretin ostrov, kde nás mimo jiné zaujme hudební fontána.

Když dorazíme domů, sportovní aplikace nám hlásí něco kolem osmnácti nachozených kilometrů. Oba jsme fest bolaví a já opravdu nevím, co tam zítra budu dělat?! Počkám na tebe v cíli za tři hodiny, vtipkuje Jirka.

Nicméně ještě příliš nepanikařím. Jen trvám na tom, že před závodem si musím dát k večeři talíř těstovin. Nakonec to vyhrály ty s krevetami a rajčatovou omáčkou.

Hysterické předzávodní ráno

Startuje se v 9 hodin, limit závodu je 2:30 čistého času, tradičně nemám příliš naběháno. Jediným světlým bodem, o který bych se snad mohla opřít, je hezky zvládnutý večerní běh Prahou první zářijovou sobotu. Jenže o tři dny později, pět dní před půlmaratonem,jsem se cítila špatně i na pětce.

No co, jsme tady, dost lidí ví, že jsem jela BĚŽET DO BUDAPEŠTI, takže nemám ani na vybranou. Při nejhorším mě naloží sběrný autobus. Ha, ha, ha.

Vstáváme před sedmou. Hrůza. Nechce se mi ještě víc. Naštěstí neprší a vypadá to na ideální běžecké počasí – podešťové chladno.

Snídaně je jasná: vločky, rozinky, semínka, trocha bílého jogurtu a medu. Kafe s mlíkem. Ještě se do sebe snažím dostat alespoň kousek banánu, ale jsem stále nervóznější.

Sbalíme se a jedeme, na místě jsme asi čtyřicet minut před závodem. Moje hysterie pokračuje, neboť ani po půl hodině nemůžu chytit GPS. Proč jsem to neřešila včera? A jak poběžím bez toho, aniž bych pravidelně dostávala do sluchátek informaci o svém tempu? K tomu se mi chce na záchod.

Nebo nechce?

Zatímco se všichni rozcvičují, pobíhají sem a tam, protahují se, teprve se mažu zahřívací emulzí EFFFI a soukám se do kompresních podkolenek. Jirkovi se mezitím díky trpělivosti, kterou já nemám, podařilo vzkřísit GPS, uff!

Pět minut do startu, u toitoiek tradičně fronta. Díky časovému presu jdu před závodem na záchod jen jednou! Nevídané.

Dávám Jirkovi pusu a jdu se protáhnout do své části startovního pole. Jsem až na konci, ve skupině nejpomalejších. Zmerčím vodiče na 02:15 a pomýšlím, že bych se ho mohla zkusit držet.

Startuje se ve třech vlnách. Tomu Maďarovi, co mluví do mikrofonu, nerozumím ani ň. Ani žádná Vltava. Takže nastavím svou startovací píseň a souběžně s protnutím startoviště, pouštím SportsTrecker.

Vodič na 02:15 mi velmi záhy mizí. Aha. Každopádně odmítám přepálit začátek, to se mi v Praze vymstilo. Skoro nevnímám, že běžím, užívám si dobře namixovaný playlist a hlavně město. Začínat a končit na náměstí Hrdinů je hodně motivační tah!

Lavory bez houbiček

Běžíme Andrássyho třídou, budapešťskou nákupní zónou. Hned první kilometr mi oznamuje SportsTracker ještě docela kousek před kilometrovníkem. Jak mi někdy trvá, než se dostanu do tempa, prvních pět kilometrů trpím, dnes se nic takového překvapivě nekoná.

Pokračujeme podél Dunaje k centrální tržnici, začínám mít pocit, že se mi chce na záchod. Jenže představa, že ještě přijdu o čas v toitoice, mě nutí od té myšlenky nadobro utéct.

Most Svobody, hltám město. Někteří dokonce co chvíli zastavují a městská panoramata zvěčňují telefonem.

Za mostem mi začne zlobit poslech hudby, a tak se chvíli zabavím jeho opravováním. Skoro si nevšimnu, že na sedmém kilometru u proslulých Gellértových lázní míjím třetí občerstvovací stanici. Desítku prostě musím dát bez pauzy.

Na tu před jedenáctým ovšem čekám jako na smilování, protože mě trochu začalo píchat v boku. Na řadu přichází i osvědčená síla myšlenek: vůbec nikde mě nic nebolí a nepíchá. Běžím.

Poučena z předchozích závodů, kdy jsem pila pomalu za běhu a pak se další dva kiláky topila, přecházím do rychlé chůze, vydýchávám, dávám pár loků vody, pár ionťáku a pro jistotu i hroznové cukry.

Lavory s vodou. Aha, tak proto byla ve startovní tašce ta houbička. Z běhů RunCzechu jsem zvyklá na houbičky podél trati, nechtěla bych od startu až po cíl žmoulat jednu… Takže nemám žádnou.

Běžíme po nábřeží. Na klidu mi přidává to, že za mnou je stále dost lidí. Pohled na Budínský hrad, který vzápětí necháváme za sebou, jen co vběhneme na Řetězový most.

…náctý kilometr, stále běžím

Tentokrát se suneme po opačném břehu Dunaje, v Pešti. Kolem honosné budovy parlamentu a postaršího cyklisty, co sesedl z kola a bubnuje do sudu od Heinekena. Fanoušci jsou tu báječní! Třináctý kilometr. Stále běžím, a co chvíli se předháním se slepým závodníkem a jeho vodičem.

Přehrávač mi mixuje samé dobré písničky. Stále běžím. Na uplynulých půlmaratonech jsem v kuse dala maximálně šestnáct kilometrů, pak jsem musela střídat rychlou chůzi a běh. V tréninku snad maximálně dvanáct. Bůhvíkdy. A tady ještě stále běžím! Uvažuju o tom, že bych to mohla dát až do konce.

Někde kolem šestnáctého si mě všímá Češka. Mám totiž triko Hradeckého půlmaratonu. Zdravíme se a povzbuzujeme se pro poslední pětku.

Už je to jen pět, to umíš a dáš! Motivuju i sama sebe. Jen ta blbá aplikace versus oficiální kilometrovníky. Zatímco mi SportsTracker hlásí osmnáct, reálně se k němu dostanu až za několik set metrů.

Tady už na občerstvovačku, kde se podává i Coca Cola, opět kašlu a pádím do cíle. Tempo pod šest minut na kilometr, jednou dokonce i pět a půl. Ještě jednou a ještě příznačněji náměstí Hrdinů. Přes to by měly vést všechny půlmaratony! Cesta parkem mi teď přijde delší než na začátku, ale už nesmím polevit. Tradičně se ujímám odpadlíka a hecuju ho, ať běží se mnou do cíle. Chvíli to vypadá, že mě předběhne, ale nakonec to zase vzdá.

A támhle v davu už mě vyhlíží Jirka, ačkoliv mě zlobil, že sraz je za tři hodiny. Plácnem si, ještě pár kroků a jsem tam! Obrovská radost, úleva, štěstí. Doběhla jsem! Poprvé jsem cíl nezdolala, ale celý půlmaraton si odběhla! Ta krásná medaile je jen třešinkou na dortu a dostane čestné místo.

Jen termoizolační fólie, na které jsem zvyklá i z pražské desítky, tu chybí. Ale dnes už mě nic nerozhodí, beru si ještě cílovou tašku s tyčinkami, pitím a jablkem a jdu se protáhnout a zregenerovat. Výsledný čas 02:18:50 je sice o krapet horší než z pražského půlmaratonu, a Sports Tracker mi dokonce hlásí 22,13 kilometru, ale jsem navýsost spokojená.

A příště … Poznaň nebo Lausanne?

Foto: Jiří Částka, www.mediafoto.cz