Jak šel čas se mnou a Grand Prix

Uvědomila jsem si (rozuměj: našla jsem ve výsledkovce), že legendární pražská Grand Prix byl vlastně jeden z mých prvních běžeckých závodů ever (rozuměj: druhej). To bylo září 2012. Překvapivě jsem ji pak běžela i každý další následující rok, i když vždy poté moje prohlášení, že tentokrát to bylo určitě naposledy, nabíralo na intenzitě.

Čtyři roky po sobě jsem běžela desítku a loni pětku, ale jedno měly všechny společný: přestože se o týhle trati tvrdí, jak je superrychlá, mně se tam nikdy neběželo nikterak zářně. A mnohokrát taky bylo vedro k padnutí.

Letos se naštěstí počasí umoudřilo a nazvala bych ho běžecky přívětivým.

„Vzpomínáme“ aneb jak jsem stlačovala čas na Grand Prix

  • 2012: 01:04:34
  • 2013: 01:04:32
  • 2014: 01:04:01
  • 2015: 00:56:52
  • 2016: 00:53:37
  • 2017: 00:22:26 (pětka)
  • 2018: 00:47:50

Letos jsem ale už opravdu v plánu běžet neměla! Třeba i proto, že jsme se ve čtvrtek vraceli z dovolený a prostě jsem měla pocit, že Grand Prix s tisíci lidí už bylo dost a že chci letos běhat spíš menší závody.

Jenže mi nakonec psala kamarádka Péťa, že jim s Ivet vypadl třetí článek holčičí štafety. A Péťa je moje velmi dobrá kamarádka a družička, takže jsem po dni na rozmyšlenou nemohla nekývnout…

Nakonec jsem se i (docela) těšila. Protože / přestože jsme na dovolený nakonec jeli dvoufázový tréninky.

Jenže to by náš let nesměl mít zpoždění a nesměla bych jet hned druhý den (v pátek) brzo ráno za prací. Suma sumárum asi 5 hodin spánku, 12hodinová „šichta“, pak samozřejmě ještě předzávodní rozběhání… O předposlední noci před závodem se říká, že je nejdůležitější a tohle se už – ani po cestě na závod v autě – nedospí

No, alespoň jsem do Prahy nejela s žádnejma ambicema, ale lehkou nervozitou, to zase jo.

Překvapilo mě, že Podryho překvapilo, kolik je na Grand Prix lidí. Jako by tam byl poprvé (nebyl).

Neměla jsem moc co ztratit, tak jsem se rozhodla, že to zkusím rozběhnout po 4:30 a uvidí se. V koridoru jsem to přehodnotila na „držet se vodiče na 45, kterej má na vlajce taky 4:30″. Stáli jsme dost vepředu, a proto jsem se rozhodla vykašlat se na otravné a energii beroucí kličkování a loktování. Výsledkem byl první kilák asi za 4:43, čili jsem to aspoň (tradičně) nepřepálila. Jenže vodič se asi rozhodl, že to manko srovnáme hned na druhým km, a to když se běží po 4:14, je zase opačná cesta do pekla…

Takže jsem si pak běžela nějak sama. Chvíli dokázala zabrat, chvíli polevila. Ale v globálu se mi běželo celkem fajn a docela mi to i uteklo. S cílovým (real) časem 47:50 jsem byla celkem spokojená. Čekala jsem to (značně) horší.

Nejlepší na to všem ale bylo, že jsme se pak s holkama dozvěděly, že v holčičích týmech jsme obsadily první místo! A bude párty v Hiltonu! „Jupííí,“ zavyla jsem pak už po cestě domů v autě. Opět docela pozdě.

A za druhý je to pro mě vlastně nejlepší čas na tý trati. Takže mohu s klidem opět prohlásit, že příští rok už ale opravdu, ale opravdu, nepoběžím…