Doteď bylo moje „běhání“, dejme tomu, nesystematické. A bylo ho málo. ► viz moje bilance 2015 ◄ Z fleku bych mohla vydat knížku výmluv, které jsem pro sebe měla. Taková ta známá klasika: je zima / je tma / mám práci / jsem unavená / půjdu zítra. Půjdu zítra = zítra přijde nový důvod, proč dnes ne. Když už jsem se pak občas nějak trochu rozběhala, překazila mi to třeba nemoc, bolest, a návraty jsou pak tuze těžké! Podle toho to taky pak vypadalo na různých běžeckých závodech, kterých se ráda účastním.
Už ani úplně přesně nevím, jak to vzniklo, co mě tak nakoplo (už jsem nechtěla trpět a fňukat na „závodech“?), že jsem se s jedním běžeckým kamarádem začala bavit o tom, že by mi psal plán.
Nikdy bych neřekla, že taková maličkost bude mít takovou váhu, vliv, účinek. Skoro bych ani nevěřila, že ho budu schopná plnit. – Upřímně řečeno jsem se toho dost bála…
Dneska, po měsíci, už vím, že to, že je zima / je tma / mám práci / jsem unavená / půjdu zítra jsou opravdu jen VÝMLUVY. Protože v 99% případů jít běhat lze, vyhradit si na běh tu cca hoďku cca denně až obden lze (jen hodina běhu není hodina času… než se obleču do zimy mi zabere dobrých 10 minut, následné protažení, sprcha a kultivace do žitelné podoby je alespoň dalších 30 minut). Taky je fakt, že další koníčky jdou trochu stranu. Ale to nakonec vůbec nemusí vadit, protože z koníčku běhání se stane kůň. To zase ne, že by to bylo nutný zlo. A taky zase ne, že bych občas neměla prostor pro něco jiného. Jen se běh stane No.1.
A tak se přihodilo, že jsem za poslední měsíc roku 2015 nalítala pro mě do té doby neuvěřitelných 200 kilometrů. Jindy bych to běžela třeba měsíce dva, klidně i tři. Graf mluví o všem (plesk!)
Myslela jsem si, že tolik nikdy nemůžu naběhat. Že mě to zabije.
Taky se mi vybavuje, že všude píší, že by se kilometráž měla navyšovat postupně. Ale snad už jsem nějaký sportovní základ měla… – Rozhodně to nebudu radit jako univerzální recept!
Legrační je, že jsem svému plánotvůrci prve řekla, že chci běhu dát asi tak tři čtyři dny v týdnu. Pak mu vždycky napíšu dny, kdy je reálný, abych šla běhat. Už díky tomu jsem si uvědomila, že běhu můžu dát víc (protože on ti vrátí, co mu dáš!). A tak se přihodilo, že mi běh nasázel třeba i do pěti dnů. Když jsem to poprvé viděla, byla jsem přesvědčená, že to nejde… Že mě to zabije. Jenže se potvrdilo co tě nezabije, to tě posílí…
A myslím, že už to je i trochu znát:)
Co mi pomohlo?
► Plán na týden dopředu. Vím, kdy co běhám a podle toho si plánuji čas. Díky tomu mám vlastně celkově lepší time-management.
► Stanovit si cíle. Za kolik chci na jaře (nebo příští rok) běžet desítku a půlku. (desítku třeba za 53 a půlku konečně pod 2 hod!)
► Mít plán od někoho, ke komu mám respekt a věřím mu. Plním a VÝMLUVY neexistují. ► Proč je dobré mít plán?
► Ujasnit si, že chci běhat; proč běhám; a mít motivaci; a vůli
► Výmluvy neexistují. Neexistuje špatného počasí, nýbrž špatně oblečeného běžce. Vynechat jednou = snáz vynechat podruhé. Když jsem měla přes vánoční svátky minipauzu, měla jsem stejně jako ji naplánováno, kdy se do tréninku vrátím.
► Vidět za sebou první malé pokroky
► Které spočívají třeba i v tom, že se cítím lépe a zdravější. Vždycky stačilo málo a byla jsem nastydlá. Teď se mě takové věci radši drží dál!
