Jak jsem na Parkmaratonu zabloudila do cíle. První!

Měl to být jediný světlý bod v letně-podzimní závodní vřavě. Jediný volný víkend! Samozřejmě jsme nakonec zase skončili na závodě. Ale když se tak povedl, nemůžu se (na nikoho) zlobit…

Co víkend, to závod. Kde je to natěšené chvění?

O Cross Parkmaratonu v Krásné Lípě jsme věděli dokonce už někdy od února. Myslím, že kamarád Mejla, který se podílí na organizaci, nás zval už v únoru na Líbalovi. To místo máme rádi, vždyť tam, kde vede trasa, jsme na konci roku výletili. Krásné video ze závodu nás dvojnásob přesvědčilo, že si píšeme a rádi přijedeme!

Jenže postupem času, byť srpen (by) měl být spíše volnější se zaměřením přípravy k podzimním vrcholům, se termínovka začala podezřele plnit. Pětka ve Špindlu, Zátopkova 10, liberecká RunTour, pak tedy ten Parkmaraton, Jizerská 50 RUN, Grand Prix, VOLNO! – no ne, volno!, pak možná dva pokusy o rychlou desítku, … v říjnu podzimní půlmaraton. Vždycky se našel nějaký důvod, proč na ten závod jet MUSÍME.

Věděli jsme, že je toho PŘÍLIŠ. A tak jsme se s těžkým srdcem rozhodli Parkmaraton vynechat. Dokonce jsme byli pozvaní ke kamarádce na svatbu. Přiznám se, že jsem to Podrymu moc nevěřila… A věděla jsem proč. Den po liberecké RunTour jsem nás za hromady nadávek hlásila na Parkmaraton, protože „je tam krásná krajina a musíme jet podpořit Mejlu.“ A taky „mohla bys být na bedně.“

Nic moc RunTour

To jediný by mi možná tak spravilo náladu po nic moc RunTour. Měl to být závod, na který jsem se chtěla soustředit, myslím, že jsem se na něj i dost připravovala, trasu jsem si naběhala nesčetněkrát. Jenže pak se necháte zlomit nějakým přiblblým pseudostresem, který na sebe převážně nasypete sami a tužka je na světě. Nakonec výsledek sám o sobě není podle trenéra zase tak špatný, 24:30 a 11. místo v ženách, ale pocitově jsem v cíli málem pošla a myslím, že jsem měla na víc. Nikdy nedovol hlavě, aby zhatila, nač máš natrénováno! No, jasně, na hlavě musím ještě hodně zapracovat!

Nejradši bych ho praštila, protože spíš než na bedně, chtěla jsem být v posteli. Pravda je, že v týdnu jsme toho rozhodnutí trochu litovali, tu nás někde zabolelo, začala vystrkovat růžky rýmička, únava na různých stranách, …

Aby toho nebylo málo, při pátečním rozběhávání jsem si jedním pohybem nepříjemně hnula se zádama a myslela, že další krok už neudělám. To se mi nikdy předtím nestalo! Naštěstí trochu zafungovalo ono „přeběhat to“. Ale že bych se ráno cítila kdovíjak fresh?

Sépiové těstoviny s lososem

Možná chce Podry závodit tak často, protože miluje těstoviny a ví, že já těstoviny vařím jen před závodem! 😀 Tentokrát jsem podstatně uhnula od své klasiky a udělala jsem sépiové linguine s restovanými kousky lososa, pórkem, špenátem a zalité smetanou a na talíři posypané sýrem.

Spíš jsem byla nepříjemná, protivná, líná. Přesně taková, jakou mě má nejradši… O:) Že i padlo, ať jsem klidně doma a že pojede sám. Tak jsem se neochotně nějak sbalila a jeli jsme. Že mi to bylo celý šumák, bylo (kromě tý smetany v těstovinách) zřejmý i podle toho, že jsem si na pumpě koupila ledový kafe a sušenky. Žádný držení se osvědčeného.

Podry píše: Pokochám se krajinou a zvítězím, měl jasno Podry o Parkmaratonu

Přijeli jsme dost na poslední chvíli. Respektive tak, že jsme si – taky na poslední chvíli – vyzvedli číslo, došli si na záchod, převlíkli se, v rámci možností se rozcvičili a už jsme stáli na startu. Začínám mít rituál v podobě rozdýchání se a snahy se koncentrovat.

Díky tomu, že jezdíme na závody autem, můžu si s sebou brát více variant oblečení, několikery boty a rozhodnout se podle aktuálních pocitů těsně před startem. Zase se mi stalo, že bych byla bývala běžela v trailovkách, ale po debatě s organizátory jsem se nakonec rozhodla pro silničky. A správně.

Podry je hodnej, že mi věří. Nepíšu to sem poprvé, ale když mi dopředu řekne, že bych mohla být na bedně, na klidu mi to rozhodně nepřidá. Navíc si myslím, že jsem unavená a bolí mě ty záda. Jsem nervózní a skoro bych brečela. Kamarádi na startu si notují, proč to dělám a proč si takový závody nejdu hlavně a prostě užít?

Ouuujéééé! První desítky metrů do kopce, to už tu dlouho nebylo… Už jsem ale asi i zvyklá (no vida, aspoň na něco jsem si zvykla!), že mě tehdy všichni předbíhaj. Jestli mi něco možná jde, tak nepřepálit začátek (netvrdila jsem si po RunTour něco jinýho?!). Takže na následný rovince alejí to můžu krásně rozbalit ke svému standardnímu tempu 4:30 na kilák a svý manko si zase stahuju pěkně zpátky. Silničky byla dobrá volba.

Prostě běž! Tady a teď.

Začíná se rozehrávat monolog s hlavou. Vkrádá se mi na mysl, že by to mohlo mít stejný průběh, jako na Běhej Lesy v Lednici. Totiž: tam jsem si to hezky rozeběhla a pak mi postupně docházelo. Nebo že jsem unavená. Boží myšlenky! Něco lepšího bych tam neměla? Naštěstí už s tím umím docela pracovat. A vím, co to se mnou dělá, když negativnímu myšlení podlehnu. A tak následuji rady zkušenějších.

Viktor Röthlin (taky moje často opakované): Myslím jen na to, jak běžet ještě rychleji. Jakmile začnete přemýšlet i o jiných aspektech života, můžete se zastavit.

Adam Ondra: Před závodem si vizualizuji momenty, kdy se mi dařilo.

Jo, to je lepší cesta. Místo nepovedené Lednice, vracím se na závody, na kterých se mi dařilo! A snažím se držet „tady a teď“. Teď běžím tento závod, nic jinýho mě nemá / nesmí zajímat. Snažím se „užívat si krajinu“.

Běžím ve skupince kluků. Jak jsem na tom s děvčaty nevím, protože jsme startovali tři trasy zároveň a až do 5. km je trasa stejná. Kus za sebou taky dlouho vidím ženu, ale taky nevím, kam spadá. Každopádně si ji pro jistotu hlídám. K pátému kilometru, kde se trasy rozdělují, vede nejnepříjemnější kopec. Dlouhý i docela prudký, terénem. Chlápek přede mnou sice jde, ale já se ho snažím vyběhnout. Kvůli sobě, i kvůli tý holce za mnou! Překvapivě mi nijak zvlášť nevadil a poradila jsem si s ním ke své spokojenosti. Podry mi pak nezapomene připomenout, že „ještě loni bys tady šla!“

Radost po závodě

Od studánky Veronika se už ale zase trať svažuje. To je moje! Můžu běžet rychle a úsporně zároveň, vydýchám se. Vleje mi to energii do žil a už mě snad ani nenapadá nic blbýho. Prostě běž! Předbíhám chlapa, holka za mnou v nedohlednu. Ne, že bych se pak neohlídla asi ještě pětkrát 😀

Díky motání trasy před sebou zmerčím Podryho! Běží sám, to je asi dobré znamení, ale nechci se vysilovat tím, že na něj budu volat. Seběh je to dlouhý a za chvíli už se napojujeme tam, kde jsme byli tehdy na procházce. Čau asfalte. Ale why not, na rychlost dobrý.

Chlápek na rozcestí mi hlásí, že jsem první žena. „Wow, díky!“ Další motor vpřed. I když se mohl taky přepočítat.

Furt padáme dolů. Začíná pršet, ale to mi vůbec nevadí, spíš naopak. Mám to ráda.

Před sebou mám chlapa, a tak trochu spoléhám, že dává pozor na cestu. Docela dlouho to vychází. Vyběhneme kousek do kopce, pak zase dolů a nakonec rovina. I když mám na hodinkách do desítky jen něco přes kilometr, další organizátoři hlásí  1 800 metrů do cíle. Spíš čekám, až mi někdo potvrdí, že jsem fakt první žena. Ještě víc ale doufám, že to je fakt jen kilák, nikoliv ještě skoro dva. Většinou jsem zvyklá, že když vám na závodě tvrdí, že to je desítka, ve skutečnosti si dáte jen třeba 9,8 km. A teď tedy nevím, co je lepší: Když je to kratší, můžete začít finišovat zbytečně pozdě, když je to delší, zbytečně brzy.

Rovina do cíle je skoro nekonečná a furt a furt nevidět cílové prostranství. Ale ejhle, aspoň se zase dozvím, že jsem první žena! To když to kolemjdoucí matka říká, hele, svýmu dítěti.

Za chvíli i vidím dobře známé budovy, cíl se opravdu blíží! Jenže!!! Najednou se před námi na zemi rozkryje změť šipek – zelené, modré, zelenomodré. Naše jsou zelené (ale možná, že jsme je neměli jen my?), ale hlava to v tenhle skoro-cílový moment není schopná vyhodnotit. A já si najednou nejsem jistá. Volám na chlápka přede mnou, že běžíme blbě. Myslím, že on nakonec následoval svou a správnou cestu. Zatímco já jsem zaběhla bůhvíkam. Zoufalost maximální! Stejný náhlý pocit zmaru jako na Kalichu. V tuhle chvíli vám to fakt nemyslí. Probleskne mi hlavou, že mě někdo předběhne! Naštěstí se pak nějak – nevím jak – vrátím na původní trasu.

Když pak tudy běžím Podrymu naproti, absolutně nejsem schopná rozklíčovat, kde jsem se to vlastně ztratila a kudy jsem vlastně měla běžet. Cílem nějak proběhnu, ale totálně mimo a dezorientovaná. Žádný hezký finiš první ženy. Ani nevím, jestli to postřehl někdo kolem. No nic. Ale kamarád mi tvrdí, že přede mnou asi nikdo není. V cíli se pak domlouvám s dalšími, že měli podobný problém. Škoda, jinak to bylo značené vážně dobře.

Když se nicméně pak koukám na výsledkovou tabuli, ve svý kategorii sice první jsem, ale v kategorii 40 – 59 let mi nějaká Němka podle všeho nadělila 5 minut. Aha. Asi nějaká atletka. Tak se ti, co říkali, že jsem první, asi spletli. Trochu si vydychnu, vezmu suché tričko a běžím naproti Podrymu, protože si to přál. Zabere mi to celých 1,5 km. Hned hlásím, že jsem první v kategorii a celkově druhá. A taky, že by to mohl doběhnout se mnou. Jenže to zase néé, protože jde na traťák. Přestože je to z kopce, po závodě mu nestačím ani náhodou. A vlastně možná ani nechci. Nechám ho pelášit a doklusnu si to svoje.

Když pak Podry analyzuje u tabule výsledky, je mu děsně divný, že mě někdo předběhl o takový parník. Děláme si naši tradiční legraci, že asi jede na EPU. Ale i tak ho to nenechá klidným. Až si všimne, že totéž jméno je i ve výsledcích mužů. On je to totiž chlap – Němec, co se nám tam přimotal. Jenže rozklíčuj německé jméno. Hned na mě volá, že jsem první já a hned to hlásí pořadatelům. Jupí!

Jen mě mrzí, že je můj výsledný čas zhoršen tím zablouděním. I tak jsem ale šla lépe než i ženy loni. A to o více než 2 minuty (mám 52:07). Podry tvrdí, že je to ženský traťák nový trati a tedy prej můj první traťák, skoro nevěří… Ale bůhví:)

Naše špičkování je zpečetěno, protože jsme se „vsadili“, kdo skončí v pořadí (podle pohlaví) hůř, platí oběd. Podry věřil, že to z podstaty věci budu platit já, ale takhle jsme na tom byli nerozhodně. Ale samozřejmě, že mi to přál a měl radost a „já jsem ti to říkal.“ A najednou jsem zase měla náladu dobrou. I když jsem ten oběd platila nakonec já.

Na bednu jsem šla tentokrát dvakrát (#jakoPodry) a dostali jsme snad nejhezčí medaile ever!

Byl to moc hezky zorganizovaný závod se skvělým zázemím, spoustou občerstvení a krásnými cenami. Škoda, že o něm nejspíš vědělo tak málo lidí – i když to byl už 8. ročník.

Jak jsem tak měla dobrou náladu, ani mi nevadilo, že se Podry chtěl jít ještě zchladit do přehrady. Druhý den jsem si s kamarády šla proběhnout 12km trasu Jizerské 50 – RUN. Běželo se mi hezky. V pondělí jsem se s kamarádkou vydrápala na Ještěd a řádně jsme se zregenerovaly v liberecké Saunii. V úterý, to jsem pak už měla volno, se mě jiná kámoška ptá, jestli po těch závodech nejsem unavená. Došlo mi, že vlastně ani nejsem. Endorfiny to přebijou…