Když jsem tu na začátku roku sepisovala svejch – ehm – milion předsevzetích, ještě jsem netušila, že nakonec se – zato ale naplno – vrhnu jen na to jedno: Sebevzdělávání.
Teď o tom můžu konečně pořádně napsat. Jsem totiž přijatá na (kombinovaný) studium nutričního terapeuta na 1. LF UK! (Hustý!)
(A ano, dlužím sem nejmíň dva články, bůhví, zda na ně ještě dojde, a kdyžtak dojde na jiný O:)
A píšu o tom taky proto, že sama jsem v rámci „přípravného období“ hltala každičkou informaci, která by mi mohla k úspěchu pomoct. Nejlepší byl asi tak tenhle článek u nutri-holek z NeHladu.
No, chvílema to na mě ještě trochu působí jako „z Marsu“, protože to poslední, co mě – dneska už před víc než deseti lety – na gymplu zajímalo, bylo učení! 😀 A teď je přede mnou LF, což mi zní, přiznávám, prestižně. Podobně prestižně, jako když jsem před těma deseti lety chodila psát do MF Dnes… (Svět se mění…)
Je přinejmenším legrační, jak se vnímání určitých věcí člověkem „s přibývajícím věkem“ změní. Takže jsem si teď tak občas smutnila, že jsem tehdá na tom gymplu na všecko tak kašlala… protože našláplo jsem mohla mít slušně. Na osmiletej gympl v Benešově, kde v roce 2000 otvírali jednu třídu, se nedostal každej… Ale asi je to prostě kýženej vývoj. Projít si AVLkou a nasbírat hromadu zkušeností v supr trupr médiích byl vlastně splněnej sen. Nemůžu si stěžovat:)
OK, tak proč jdu najednou strašit na vejšku?
Tak na mateřský asi musí přeskočit každýmu, ne?! 😀
Druhak jsem si tak delší dobu pomýšlela na něco „svýho“. (Však už před lety mi blízkej kamarád Vojtěch, editor z MFD, nastiňoval, že „si můžu otevřít květinářství, nebo řídit letadlo;“ …teda bylo tam i něco o tom, že jsem ještě mladá… a bylo to tak před 10 lety, but who cares?! :D)
A nakonec kolem toho jídla se vlastně motám furt a furt. (#BehamProAnabell)
Jo, absolvovala jsem i (báječnej!, u Pavla Suchánka) kurz výživovýho poradce. Ale…
…mám na ČZU kamaráda Járu, nutri-borce s titulama před i za jménem. Dělala jsem s ním pár článků a vlastně se naše debaty celkem často točily právě kolem výživy. A tak mi během jedný, přesně 18. ledna, Jára zase napsal, že si stejně myslí, že bych si tu školu měla udělat… – „moje-obajoba-proč-to-nejde“… – Tak to zkus. (Ano, „na konci“ nebudeme litovat toho, co jsem udělali, jako to, co jsme nezkusili…)
Dobrý, stejně se na tý mateřský děsně nudím! 😀 – VTIP!
A takhle jednoduchý bylo mě zmagořit! (Járovi jsem pak v pravidelných intervalech posílala zoufalý zprávy s milým „já tě zabiju“
Pravdou je, že výživa mě táhla dlouho. Mám k tomu prostě blízko. A když jsem psala o onom sebevzdělávání, myslela jsem na to, jak si budu číst knížky a budu se účastnit seminářů.
Do toho mě štvalo, že když jsem se někdy bavila s uznávanými nutri-odborníky, poslouchala podcast nebo si četla články, většinou se naráželo na rozdíl výživový poradce vs. nutriční terapeut. – Jasně, najdou se i skvělí výživaři a nedobří nutriční, ale… (A další (smutná) věc je, že běžná veřejnost to tak docela nerozlišuje… a pak se klidně svěříš do rukou někomu, kdo ti ze života zcela vyškrtne sacharidy – třeba.)
Ještě ten večer jsem se jala studovat možnosti. Nebudu to prodlužovat, jako jediná schůdná mi z toho vyšla ta Karlovka 😀 Vlastně jsem se o ní s kámoškou Niki, která ji úspěšně zdolala, bavila už před časem, ale pak přišla Ninuška, s ní příjemnější starosti, a navíc jsem tu myšlenku vždycky smázla tím, že bych na ty přijímačky neměla šanci. To tenkrát chtěli ještě i chemii (možná i fyziku). Teď už „jen“ středoškolskou biologii! 😀
Začala jsem tu myšlenku přetřásat doma. Manžel mě (jako vždy) podpořil:* Znova jsme skončili u toho, že kurzy si může zaplatit každej, stejně jako já kdykoliv jindy, pokud se mi tohle nepovede. – Asi chudák netušil, jakejch 5 měsíců nás čeká 😀
Píšu dalšímu kamarádovi, Tomovi. Bejvalej spolužák z gymplu, premiant, vždycky bio-nadšenec, toho času parazitolog na „přírodovědě“ UK, současně úřadující na univerzitě v Rostocku. Otázka zní, zvládnu-li se za 5 měsíců naučit celou středoškolskou biologii?! 😀 Prej jo. Domluvili jsme si pravidelný konzultace – video meetingy – nakonec probíhaly jednou týdně a bylo to strašně super! :*
A víte ještě proč? Najednou zaměstnáte mozek! Najednou z vás přestává bejt 150% matka. Bavíte se na úrovni. I když jsem sem tam celkem více či méně furt pracovala, nebylo to „ono“. Takže jsem si v rámci těch přijímaček zkrátka i chtěla dokázat, že se ještě něco dokážu naučit, zapamatovat si, a že ještě nemám úplně totálně vykojenej mozek!
Co je sakra složenej heterozygot?!
Další krok: opatřit si rozsáhlý (cca 1700 ks) modelový otázky, který „dají přibližný návod, nač se připravit“. Nechala jsem si je vytisknout a svázat, což mě stálo asi 250 korun. Když jsem učinila tenhle „mírně časově náročnej a drahej první krok“ (:D), pomyslela jsem si, že už není cesty zpět! 😀 Vozila jsem Ninušku v kočárku před domem a zkusila ten poklad otevřít. No, řeknu vám, nevěděla bych zhola nic! – Zpětně to shrnuju asi tak, že jediná otázka, na kterou bych znala odpověď, bylo objasnit, co je to bazální metabolismus. – Genotyp, fenotyp, alela, nechytala jsem se ani ťuk.
Dalším (a skoro hlavním) úskalím oněch otázek a přijímaček je možnost vícero správných odpovědí – jedna až čtyř. Všechno, nebo nic. Takže pravděpodobnost, že to natipuješ správně… Není!
Snažila jsem si ty pojmy hledat přes google, což mě nejčastěji táhlo na Wikipedii, WikiSkripta (lepší), taky jsem pak hodně čerpala z Tomovo biomach.cz! …každopádně bylo jasný, že na to musím jít z gruntu. Nemůžu se učit jak básničku otázky, musím to pochopit a znát souvislosti. (Heh?!)
Objednávám Biologii V kostce a Genetiku (ehm, na gymplu jsem tuhle knížku snad nikdy neviděla O:)), tu prý mají u přijímaček hodně rádi. Biologii člověka jsem měla doma. (Jo, šikly by se mi ještě i další učebnice, ale na to už není čas!:D)
A dělám si plán, kolik času čemu věnuju, abych to tak ňák všecko stihla – včetně závěrečnýho opáčka. Reálně se ale nakonec k různejm věcem vracím různě průběžně, protože se bojím, abych již „naučené“ nezapomněla.
Ta genetika mi z kraje připadá jak absolutní španělská vesnice, a „protože ji mají u přijímaček rádi“, rozhodnu se s ní začít a nakonec s ní strávím i nejvíc času. Než ji pochopím (a zamiluju si ji!) 😀 Jedu formou čtení učebnice, zvýrazňování a následných výpisků. K tomu jedu modelovky – ty nejčastěji při procházce s kočárem. Uspat Ninušku, jednou rukou tlačit kočár, v druhý skripta a jedu. Hoďka dvě k dobru se musí využít. Když už jsem líná si číst otázky, hledám si aspoň pojmy na mobilu 😀
Tyhle studijní procházky tvořily, můžu říct, podstatnou část mojí přípravy. Často hlídal Dušan – hlavně o nedělních videohovorech s Tomem, jednou tejdně naše nejmilejší sousedka Míša, absolvovala jsem pár „studijních pobytů“ u mojí mamky v Benešově. – Heh, a jak jsem tak o svým „projektu“ nikomu moc neřikala, vznikaly fámy o oddělených domácnostech a rozvodu na spadnutí. Hahahaha! 😀 Můj manžel byl přitom jedna z mých největších opor a podpor. Když měl náladu, z otázek mě zkoušel. Horší na tom bylo ale to, že dost oněch informací si pamatoval snad ještě ze školy… WTF?! Pěkně nefér! A pak jsem nad tim hooodně seděla, když Ninuška večer usnula. Ale dýl než do půlnoci snad nikdy ne. Spánek jsem považovala za klíčovej a díky bohu, že to malý zvířátko aspoň krásně chrupká klidně do 8:) A já s ní. (Vidle mi do toho plánu hodila jen Ninušky salmonela a krátkej pobyt v nemocnici, ufff!)
Taky jsem měla zaplacený přípravný kurzy na ČZU, který se zabejvaly přesně tím, co jsem potřebovala a naštěstí probíhaly (kvůli covidu) online.
Párkrát jsem se trochu studiu věnovala i přes den s Ninuškou, v rámci možností. Takže se její slovní zásoba rozšířila o to, že se máma musí učit. No, trpěl tim i náš společnej čas s Podrym, ne, že ne. A tak měsíc před přijímačkama, který byly v půlce června, jsme se oba už děsně těšili, až to bude (úspěšně:) za mnou. A vůbec si myslím, že si Podry nemyslel, že nad tím vydržím tak vytrvale tak dlouho dřepět. A možná i proto jsem to tím spíš kousla! 😀
Hlavně jsem ale viděla, že tý látky je fakt hodně a furt mě štvalo, že ještě furt něco nevím 😀 Navíc jsem si říkala, že kdybych se tomu věnovala napůl a pak se tam nedostala, budu na sebe naštvaná, že jsem ztratila hromadu času pro nic. Takhle bych aspoň mohla mít pocit, že jsem pro to udělala maximum.
Ke konci to bylo náročný i proto, že jsem jela obecnou a systematickou biologii, což je trochu velká nuda a podle mě šílený memorování.
Ano, protože nejlíp se do těch testů daj věci, kdy se něco dělí na stopadesát podvidliček, můžete to narvat do tabulky nebo je to ňáký číslo (dechový objem, počet červených krvinek, počet krčních obratlů, podíl CO2 ve vydechovaným vzduchu atd.).
Fajne, takže genetika. Základní pojmy, mendelovská, polygenní, Hardyho-Weinbergův zákon, hybridizace, barva očí octomilky. Mitóza, meióza, přenos genetický informace, proteosyntéza, mutace(!), genetický choroby. Člověk: soustava nervová, cévní, trávicí, dýchací, vylučovací, kostra, svaly, krev, smysly, rozmnožování, anatomie. V rámci obecný biologie stavba buňky, fotosyntéza (všecko, co bylo cmrdnutý chemií, bylo za trest!), rostliny, houby, bakterie, viry, onemocnění (bakteriální/virový), zárodečný listy. V rámci systematický biologie prvoci, živočichové, jejich zařazení, jejich soustavy, jejich specifika. Evoluce, ekologie – to jsem teda viděla hodně z rychlíku. Jen tak namátkou 😀
Nikdy jsem se na nic nešrotila víc! (A bude hůř!)
Nejdřív vám přijde, že máte děsně moc času. Až je to najednou za tejden tady. Na den před zkouškama jsem měla domluvený setkání s kamarádem „guru“ Vláďou. Tohle povídání mi nakonec dodalo celkem sebedůvěru, sebevědomí a klid.
A vůbec. Když už jsem si šla zaběhat, nebo měla malou chvilku klidu od učení, aspoň jsem si vizualizovala svůj úspěch. Že se mi to prostě povede. Krédo celejch pěti měsíců znělo „Failure is not an option.“ Varianta, že to nedám, prostě neexistovala! 😀 Ale jasně, zoufalství a skepsi a úzkostem jsem propadala mockrát. Děsně čokolády na to padlo! Bez nadsázky řikám, že kdyby – a patřičně – na tu nutrii brali s ohledem na to, kolik kdo během přípravy sežral sladkostí, nevzali by mi ani přihlášku! Prostě forma v háji! A teď ji zas musím nahonit!
Nejhorší čekání a noční můry
Přijímačky se psaly v úterý ráno, v 8. Sice jsem jela z Benešova, i tak to znamenalo vstávat po pátej a pro jistotu chytit dřívější rychlík… a pak jít z Hlaváku pěšky, v rámci koncentrační procházky. Něco málo jsem si stihla přečíst ještě večer, ale jasněže jsem si chtěla jít hlavně včas lehnout. Na čtení bylo ještě celkem dost času ráno 😀
Přátelé, Dušan má rád moje jídelní vsuvky – takže: navzdory stresu musela proběhnout snídaně, proběhla ve vlaku a obsahovala bílou activii nápoj a něco jako skořicovou rolku; v Praze následováno jedním kafem ze StarBucksu. – Už tohle byl vlastně malej svátek, přijímačky, nepřijímačky, po 150 letech v Praze, bez dítěte, v-klidu-kafe!
Nakonec jsem zjistila, že by mi bylo bývalo stačilo dorazit až na 9.
Prezence, instrukce, jedem.
No, jedu… to, co vím; co nevím, zatím přeskakuju. A přijde mi, že toho vím celkem dost. A že to mám projetý celkem rychle. Limit na 100 otázek činí 90 minut. Vybarvuju kolečka do odpovědního archu a třeba u dvou otázek zjišťuju, že jsem si nevšimla další správný možnosti! Chyby z nepozornosti mě nejvíc točí. Jenže pak se pouštím do přemýšlení nad tím zbytkem a čas se začíná sakra krátit! Když zbývá 5 minut do konce, ještě rychle aspoň tipuju. Děsí mě ty lidi, co odešli tak strašně brzo. A zatímco já mám pro ně teorii, že byli děsně našláplí, Podry mi pak doma vysvětlí, že to taky přece mohli přijít jen zkusit a zjistili, že to nenapíšou, tak šli zas domu 😀 Díky!
Tři dny čekání na výsledky byly snad nakonec nejhorší ze všeho. Nedovedu si představit na jinejch školách čekat ještě dýl! A zatímco noc před přijímačkama celkem ušla, noci vyčkávání byly za trest. Spala jsem blbě, budila se a furt se mi do mysli vkrádalo, co jsem zvorala. Pokaždý jsem na něco přišla. I když jsem si zakazovala už cokoliv hledat a o čemkoliv přemýšlet. – Zajímavý, že nakonec jsem to reálně sepsala na 15 vědomých chyb, což už rozhodně nezní tak hrozně, stejně si to mozek zpracuje po svým a žila jsem v přesvědčení, že jsem to v životě nemohla udělat…
Systém jsem za den kontrolovala asi 5 tisíckrát, jestli to tam náhodou není dřív.
A po tomhle dvoudenním psychu jsem ten třetí radši vyjela s Ninuškou do Bedřichova, aby mi to do těch čtyřech rychlejc uteklo.
A pak jsem se konečně dočkala! Přijata! Na 8. místě! 74 bodů. WOW. A wohoooo! Tančím radostí před manželem, Ninuška tančí se mnou. (Máma se už nebude učit!:D) A pak volám nadšená Tomovi atakdál.
Mission done! (A bude prdel! A bude hůř! VŠ Life. Na starý kolena! Matka bláznivá!)
Ale víte co?! Zasloužila jsem si to! O:) Kdybych nad tím neseděla 5 měsíců…?!
Třeba to bude i pro někoho dalšího poselství zkusit něco, co na začátku vypadá fakt ŠÍLENĚ. Něco risknout… Něco obětovat…
A teď už zas hurá běhat!:) Ať na tý nutrii vypadám jako příkladná nutrie, a ne jako hrošík!:))
