[instagram-feed]

Halová mizérie prolomena: minuta a půl na trojce dolů

Původně jsem tu (úvodní) fotku ventilovat nechtěla. Ale: ona je důkazem mého „double pure happiness“ – z mýho výsledku a z toho, že mám Podryho:)

Tak mám za sebou „nejhorší závod letošního roku“. Na to, že je teprve únor, tak dobrý.

Závod na dráze v hale. V mých očích – a i podle výsledků – záležitost hlavně pro atlety. Dost nejhorší je na tom ale to, že běžíte deset koleček a tedy vás mají furt všichni na očích. Tedy ti atleti. Ona je ve skutečnosti realita trochu někde jinde: a) každýmu jste jedno; b) když už někomu jednomu nejste, fandí vám. Jde ale zkrátka o ten pocit.

Pořád ale (možná) lepší než loni, kdy jsem nevěděla, co mě čeká.. (a pak tam ta klopená zatáčka!)

2016: Líbalova trojka: vedle holek z atleťáku se běží hezky, ale i při běhu se vyplácí myslet

..ale zase má člověk očekávání.

Dosavadní vítězovéMemoriál Karla Líbala v Jablonci nad Nisou, 3 000 metrů v hale. Navíc 30. ročník, takže za účasti i rekordmana Honzy Pešavy, Pavla Dymáka, … jasně, že i Víti Pavlišty a Davida Kučery. A Dušana Podroužka.

Zpětně si tak ale musím přiznat, že letošní podmínky byly dobrý. Přes léto jsem běhala na dráze, teď jsem měla kvalitní přípravu včetně tréninků ve zmíněné hale (zas ale člověk tuší, že tam umí být i sakra vedro a že neumí počítat… a že tam nedá hezkej kilák…). V úterý jsem tam šla 4 x 2 km velmi slušně, poslední ze stupňovaných úseků za 8:53 (4:27 min/km).

A tady se objevuje ještě jeden paradox: dřív jsem běhala v závodech klidně i hluboko pod 6 min/km a připadala jsem si jako největší běžkyně. Tempo 4:30 min/km bylo sci-fi pro vyvolené. Teď jsem schopná taky běhat za 4:30 a přijde mi to děsně pomalý! #milujusvojeuvahy

Ale vysvětlete mi to před závodem. Byla jsem nervózní jak veka. Už od čtvrtka. Kdy jsem si připravovala, v čem poběžím (už se skoro nebojím kraťasů!).

A do toho má pan trenér Podry jasno, že poběžím za 13:30. Jako… na osobák by to být mělo – když to loni bylo za 14:41 – ale znám Podryho predikce a znám se.

Od rána mi ale bylo dobře. A zas tak nervózní jsem nebyla. Dokonce jsem byla i vtipná: to když jsem filozoficky zauvažovala nad tím, že když se na trojce zlepším za rok o minutu, bude to lepší, než se zlepšit o minutu na pětce. (Já tě mám stejně rád, že si takový tele, řekl mi Podry poté, co se dosmál – takhle já mu prodlužuju život!)

"No tak budeš v rozběhu poslední, zato v rychlým čase!"Pak mě donutil si ten čas (13:30) napsat i do přihlášky. Tím pádem mě zařadili do třetího rozběhu, kde jsem papírově měla být poslední. To je super psychická podpora! Původně jsem si totiž malovala, že mě dají třeba do druhýho a ten vyhraju! Pocitově je to přece úplně někde jinde! Podry v tom měl ale jasno: „No tak budeš v rozběhu poslední, zato v rychlým čase!“ Hurrey!

Vážně poctivě jsem se rozklusala, rozcvičila a pak krafala s klukama, až jsem málem prošvihla start. Všichni už nastoupeni, rozhodčí čte příjmení … a Fryšarová… Fryšarová! …jde ještě čurat… 🙂

Start jsem málem prošvihla!Jak mám cca běžet jsem oproti loňsku věděla. Ideál stovka za 27 vteřin (4:30 min/km), kolo za 1:21. Systém jsem si na to už vynalezla, vždycky házím oko na poslední číslici na hodinkách – aneb nemusím vědět kolik je třeba 57 + 25, stačí vědět, že nakonec je ideálně dvojka. – když by tam byla jednička, vím, že běžím rychleji, když trojka, musím přidat.

Taky jsem věděla, že nesmím překopnout začátek JAKO LONI, protože bych se pak se zlou potázala…

A tak jsme teda vyběhli. Ze začátku v chumlu, tedy vydobýt si nějakou pozici, natož později někoho předběhnout, nebylo nijak snadné. První stovku jsem měla tuším za 25 (4:10 min/km), ale nikterak mě to nevyděsilo. Věděla jsem, že takhle jsem si rozbíhala i ty dvoukiláky v rámci testu. Prostě tohle mělo být jen o kilák navíc, jen 3 a kousek kola navrch.

dsc_8019-uPodry mi snad všude hlásil mezičasy a moc mile mě povzbuzoval! Chválil mě. Bejky, makej! (a Víťa Dávej, dávej..). Byla jsem za to vážně ráda, protože někteří trenéři tam na svý svěřenkyně / svěřence řvali jak vyšinutí. Asi to má smysl, když jsem pak jednu takovou atletku celkem s přehledem předběhla…

Podporovala mě i spousta dalších kamarádů i neznámých lidí – na tý fajn atmosféře se oproti loňsku vůbec nic nezměnilo!

Na závod jsme pekla skvělé veganské mrkvové muffínky, těšte se na recept!:)

Ve skutečnosti si ale Podry myslel, když jsem šla první kilák pod 4:20, že to nemůže dopadnout dobře… Že skapu. Patnáctistovka za 6:28. Podry stále hlásí, že to je super… že to je rozběhlý pod 13, což jsem snad ani nevnímala a zírajíc před sebe si jela to svoje. Spíš jsem čekala, kdy se dozvím, že jsem zpomalila. Ale občasné mrknutí na hodinky a kontrolní stovka tomu nenasvědčovaly. Škoda, že když mě pak někdo předbíhal, myslela jsem si, že už mi dává kolo a nezkusila trochu zrychlit… Ale to jsou takové ty analýzy po závodě…

Troufla jsem si přidat až tak 200 metrů před cílem, ale za to prý (na pohled) hezky :)))

Celý závod mi nakonec dost utekl a příliš detailů si z něj nepamatuju (pak ještě to, že mi zase sjela z hlavy čelenka). Vlastně jsem ani nijak neřešila cílový čas a jela si jen ty svý poslední číslíčka. Takže 13:12 bylo hodně velkým překvapením a obrovskou radostí! Stejně tak pro Podryho. Odměna za výkonCelý den jsem byla hodně chválená, najíst jsem dostala, … 🙂 Jo a ani jsem nakonec poslední v rozběhu nebyla!

Samozřejmě proběhly i úvahy, že to mohlo být ještě pod 13… ale i tohle bylo a je skvělý! Meziroční zlepšení o minutu a půl! A něco si přece musím nechat na příště… Podry mi slíbil, že mě nechá ještě aspoň 3 roky trénovat…. :))))

Unikátní na tomhle závodě, a důvod, proč ho nemůžu navzdory vysoké psychické zátěži:) vynechávat, je ale ještě jeden: loni jsem se tu seznámila s Podrym…:) …a k tomu ten příznačný líbal.. 🙂

And the winner is...
And the winner is…

Foto: Luděk Kučera, NašeJablonecko a moje