Druhý místo je ostuda, má nastaveno Podry

Podry píše:

Loni jsem se zařekl, že už žádnou monstrakci od RunCzechu nikdy v životě nepoběžím. Nesnáším tu komerci, ty davy lidí… (chudák si to se mnou zažil jako pace maker na GrandPrix). No a bác ho, před pár dny jsem se vydal do stověžaté matičky na nejmasovější závod v Česku všech dob. Never say never. Ale na mou obranu – na druhou stranu mě půlmaraton v Praze trochu lákal a loňským zázračným časům prostě nešlo odolat. Jenže to bych nebyl já, aby to letos nebylo přesně naopak. Já vím, té černé klukoholce, co zaběhla první svěťák pro jistotu už v polovině závodu!!! a třeba Jirkovi Homoláčovi to běželo skoro zázračně, čest těmto výjimkám, ale většina normálních smrtelníků se meziročně zhoršila.

Podryho maratonská senzace v Amsterdamu

Do Prahy jsem dorazil žluťákem celkem v poklidu a kolem 9.15 vyzvedl od Evíka číslo (rozuměj: já jela den předem polomrtvá do Prahy, aby se mohl Dufíček vyspinkat; muck), navštívil nechutnou toi-toiku, rozcvičil se a rozběhal. Pak přišlo desetiminutové peklo v podobě mačkanice u startu, navíc umocněné společností a podnětnou  konverzací s Vlčákem (Tomášem Wolfem), jehož ostrý jazyk je vždy příjemným osvěžením běžných předstartovních konverzací.

Jako vždy přípravu na důležitý závod poznamenaly tyto evergeeny: rýmička, nedostatečná kilometráž a spánkový deficit. Ale aspoň jsem díky výše zmíněnému byl celkem v klidu, žádné gelíčky, žádné tabletky, ani podkolenky a ani snídani jsem zrovna běžecky nepojal. Můj cíl byl celkem prostý – běžet okolo 1:15, a to právě s ohledem na výše zmíněné okolnosti, umocněné protivným sluníčkem a vedrem. Ovšem tajně jsem doufal v čas odpovídající tempu 3:30 na km, tedy kolem 1:13:50.

Konečně se odstartovalo a po pár úvodních stovkách boxované a kličkované závod konečně tak nějak začal. Na první pětce jsem ještě běžel ve skupince asi šesti lidí v tempu dokonce mírně rychlejším, než jsem původně chtěl, ale už tady bylo jasné, že to není můj den a musel jsem už od začátku dřít (vzezření na 10. km to jen potvrzovalo) a visel jsem jen tak tak na chvostu skupinky. Tu tvořilo pár neznámých mladíků a moji staří známí veteránští soupeři Pepa Procházka z Děčína a David Pecina z Jablonce.

Bohužel na 6. km jsem ze skupiny odpadl a od této chvíle až do cíle běžel sám. Občas jsem někoho doběhl a naopak zase ke konci pár lidí předběhlo mě, ale nikdy jsem se ani na chvilku nezachytil, a tak jsem si větší část závodu dal sólíčko. Paradoxně hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl v Praze běžet, bylo právě to, abych neběžel sám, doufal jsem v balík spolupracujících borců s tím, že bych v závěru zrychlil.

No nic, tohle nevyšlo a přesně takhle mi to běželo hlavou těch zbývajících 15 km. Docela jsem se cestou vztekal a dokonce to chtěl i zabalit (asi na 8. km), ale nakonec jsem se rozhodl to už nějak doklepat do cíle. Na desítce ještě mezičas 35:10 dával aspoň teoretickou naději na tajný cíl, ale ty ztracené sekundy se už pak strašně těžko honí.

Mírná vzpruha přišla po půlce závodu, kdy začal odpadat Pepa Procházka a já ho začal dobíhat. Hurá, už zbývá jen ten Peciňák, znělo mi v hlavě. Ovšem ten měl naopak svůj den a nakonec mi dal skoro minutu a poprvé za poslední roky mě porazil. Což mě ve finále mrzelo asi nejvíc, přeci jen jsem mohl aspoň vyhrát veterány.

Svůj hlavní cíl jsem totiž splnil a časem 1:14:36 (RT) zaostal za loňským nejlepším půlmaratonem jen 12s. Celkově jsem doběhl kolem 70. místa a ve veteránech jsem se tedy umístil na ostudném druhém místě.

Podry maká a já si dělám selfíčka

Ještě pár slov k trati: Docela mi vadily přeběhy po kostkách, kterých tam bylo docela dost, no a pak taky po půlce protivítr, i když ten zase trochu pomáhal ke konci závodu. Panoramata jsem si neužíval, a vlastně ani ty davy fandících šly trochu mimo mé vnímání, dokonce jsem neslyšel ani Evíka (no tak, když jsem nemohla mluvit… tak jsem si dělala selfíčka, že jo?). Jediný hmatatelný dojem z trati byly občerstvovačky, na které jsem se fakt těšil, a pak už si jen pamatuju cedule s kilometry motivující mě k udržování tempa. Jenže to bolelo.

A to je i motto pro závěrečné resumé. Šel jsem to, na co jsem v dané chvíli měl, na víc vážně nebylo a mrzí mě nejen porážka od Davida, ale taky fakt, že v nohách prostě nebyla ta lehkost a tím pádem jsem si závod moc neužil. Škoda.

Útěcha? Tvoje největší výhra jsem já! :)))

Foto: Svět Běhu a ZaBěhu.cz