Drsný, ale krásný. KTRC Krkonošský SkyMarathon

KTRC Krkonošský SkyMarathon - 23km, 6. 8. 2016

Mám za sebou první sky race. Na trati jsem si říkala, že jsem jak Leoš Mareš, který nedávno běžel svůj první půlmaraton. Teda jeho půlku. Já zase sky marathon. Teda jeho půlku.

Den poté je sice náročný zvednout se ze židle, ale jinak to bylo super, super, super. A nečekala jsem to. Spíš jsem se bála, že budu poslední.

13963022_1749041258641224_5969770345325259376_o
Snad jediná mírně útrpná fotka ze závodu

Hlavně jsem ale vůbec neplánovala běžet. Naopak jsem si po liberecké RunTour užívala, že další závod mě čeká až na podzim. Pravda ale je, že někdy začátkem roku jsem po Kilpi Trail Running Cup – Krkonoše SkyMarathonu pokukovala. Že bych si třeba tu kratší trať zkusila. S následující nemocí a taky kvůli mýmu vztahu ke kopcům jsem to ale pak zavrhla. Když se mě po RunTour Vítek ptal, jestli to neplánuju běžet, a i v jeho intonaci bylo znát, že si to nemyslí, vysmála jsem se mu, že fakt ne. „Kopečky“ v Lidových sadech mi stačily. Jenže za pár dní bylo vše jinak. Bylo mi nabídnuto startovný, k tomu jsem se dozvěděla, že běží řada kamarádů z Liberce a Podry má takový závody rád. Takže to vlastně rozhodl za mě:) Takže za to vlastně může on!

I když za mnou byl náročný měsíc (nejen kvůli 222km naběhaným) vystupňovaný velenáročným týdnem, kdy stál za houby každý můj kratičký klus, na který jsem se horko těžko donutila vyběhnout (zase ten Podry!). Posvěceno předposlední – a nejdůležitější – předzávodní nocí, kdy jsme šli spát snad ve tři.

Mělo to ale i jeden pozitivní efekt – hromada všeho možného kolem mi nedala šanci o tom závodě moc přemýšlet. Třiadvacet kilometrů mě neděsilo, děsil mě ten výškový profil. I když vlastně taky ne až zas tak moc. Porovnali jsme to s Ještědem, a když zvládnu běžet dvakrát na Ještěd, třetí Ještěd taky zvládnu! 😀 Bude to takový výlet.

Jelikož se startovalo v 8 ráno, s naší partičkou jsme si naplánovali, že vyrazíme o den dřív, přespíme ve Špindlu a ráno budeme mít pár hodinek k dobru.

Dorazili jsme, ubytovali se a hned jeli vyzvednout startovní čísla. V běžeckém, protože jsme se taky chtěli rozklusnout. To už jsem reálně viděla, jaký hrůzy mě čekají. Uff.

IMG_4321
Profil trati

Kluky jsme s Jančou poslaly napřed s tím, že se za deset dvacet minut sejdeme zase dole. Jenže Janča mě táhla furt dál a dál, až bylo z dvaceti minut padesát a první pětikilometrové kolečko trati. Super pohodová rozcvička! 😀 Překvapivě mě to ale ani neuvedlo do deprese – spíš jsem získala, neb jsem věděla, co mě druhý den čeká; anebo jsem si udělala další alibi na další den, kdyby to stálo za nic. Zatímco kluci už málem volali horskou, protože mobily jsme samozřejmě neměly.

K večeři nám v restauraci naproti našemu ubytování udělali obří porci luxusních špaget s rajčaty, bazalkou a navrch kuřecím steakem, zásoby energie byly pojištěny. A pak šup spát.

Seběhy, to je moje

Naše partička

Budíky na šestou – fuj, něco málo pojíst (já flap jack, banán a pre sport gel), zabalit se (beru si batůžek s vodou a gelama) a teprve po sedmé můžeme vyrážet na start. Času tak akorát, takže ani tehdy nebyl prostor na stres. Hlavně si dojít na záchod. A těch známých, co tam bylo! Ani na nějaké rozklusání moc nebyl čas, ono ale ani nebylo příliš třeba. Jen lehce zakroužit vším možným.

A pak tu samozřejmě taky (a zase) byly závodní sázky… 🙂

Taky nechápu, proč liberečtí atleti místo „hodně štěstí“, říkají mi pokaždé před závodem „makej!“.

Hned o prvním kopci jsem si předchozí den říkala, že ho poběžím. Jenže v půlce jsem se to radši přehodnotila. Jednak jak jsem nebyla rozběhaná, dech se ještě nestihl nastartovat, za druhé šli všichni kolem mě. Hlavně jsem k tomu ale vydržela přistupovat s velkou pokorou. Nevěděla jsem, co mě čeká, jak to budu zvládat, a tak jsem se radši držela zpátky. Důležitý bylo, že ani zdaleka jsem nebyla poslední.

Po kopci a kraťoučkém seběhu, tam, kde jsme prudce zatáčeli doleva, na schody a úzkou cestičku, se vytvořil několikaminutový špunt. Že jsme si ten úvodní krpálek mohli dát víc na pohodu, láteřili jsme. Tuhle cestu jsem už znala. Ale skoro bych až řekla, že jsem běžela míň, než o rozcvičce. Docela pochopitelně, když přede mnou bylo furt kolem dvaceti. Ale čas jsem měla lepší.

No a seběh první sjezdovky, ten už byl můj. Tady jsem honila čas já a předběhla spoustu lidí, holek i kluků (jupí!). Dokonce i velešikovnou kamarádku Romču, taky asi pochopitelně, neb šla dlouhou trasu. Každopádně jsem měla radost, že ji vidím.

Dole pár loků vody na občerstvovačce a hned do prudkého kopce, kde nám příjemně fandil Honza Dušánek z Ještěd Sky Race, a pak pořád lehce nahoru až ke Stohu. Zase ale bylo mírně pozitivní, že to, co jsem teď běžela nahoru, čekalo mě pak dolů (noo, bohužel i naopak!). Tady jsem doběhla dalšího svýho kamaráda – Davida „Pejska“. Mé zděšení z prudkosti sjezdovky pobídlo ho k tomu, že mi půjčil hůl. Byla jsem za ni moc ráda! To už jsem zdravila i bosoběžce Toma Zahálku. S Pejskem, a bylo to moc prima, jsme se u sebe drželi až do občerstvovačky na 15. km, kde se trasy dělily, on šel tu delší. Chvíli byl vepředu on, hlavně, když se stoupalo po šutrech do kopce, protože má delší nohy, ale seběh, ten byl zase můj. I když jsem měla za sebou dost stoupání vzhůru, chůzi po „schodech“, kdy jsem cítila lýtka, z kopce jsem se to nebála pouštět kolem 4:45. A zase jsem předbíhala kluky, což bylo něco pro moji závodní morálku. I když jsem si už spočítala, že Podryho „to dáte pod 3 hodiny“, bylo notný sci-fi. Čtyři rozhodně reálnější.

13921108_1819073704989566_4388750422880858171_n
Letíííím!

To už jsem dávno měla snědenou i enervití tabletu, co chvíli ucucávala s camelbacku a na tom patnáctým zblajzla první gel. Plácli jsme si s Dejvem, popřáli si hodně štěstí (žádný „makej!“) a už jsem to zase valila z kopce (a zase předbíhala). Teď už jsem fakt věděla, co mě čeká: dva krpály. Fandící Ondra Fejfar na trati, byl pro nás „komerční hobíčky“ skvělým povzbuzením.

Do kopce pro hezčí zadek

Stoh – nejprudší tuzemská sjezdovka, to, co jsem předtím slejzala s holí, teď nahoru. Uff. To už ale v kopci před sebou vidím Janičku. Hodně se divím. Když Podry vtipkoval, kdo koho předběhne, byla jsem si na milion procent jistá, že ona bude rychlejší. Teď jsem si říkala, že třeba půjdeme spolu. A Podry bude mít radost.

Do kopce roboticky zvedám jednu nohu za druhou a jsem ráda, že mě Dan Kvasnička naučil pod lanama vylejzat prudký kopce. K tomu si v mysli opakuju, že nesmím udělat Podrymu ostudu a zklamat trenéra – Víťu. Pořád dokola. A směju se tomu, že i „s velkým zadkem se dají zdolávat velké kopce“. To už jsem u Jany a ta mě pouští před sebe. Nevěřím. Mě nestíhá nikdo, všichni stále stejně daleko. Překvapivě to odsejpá a už jsem nahoře. I po rovině ale ještě udělám pár kroků a lokám si vody. Už vím, že mě čekají dva seběhy a jen jeden kopec. Byť pěkně hnusnej. To, že je Janča za mnou ale na mě klade docela tlak. Jak jsme analyzovali před startem, stát se může cokoliv, křeče, krize, vyvrknutý kotník. A tak když ve svým dalším svištivým seběhu pocítím lehké zatahání v lýtku, okamžitě rozbaluju další tabletu. A letím dál. Cítím se až překvapivě skvěle, fakt to nechápu. A tak si připomínám nutnost pokory. Trochu se i na sebe zlobím, že jsem někde mohla víc běžet… ale to jsem nemohla vědět.

Proběhnu kolem cíle, sem tam někdo povzbudí, to je super, stejně jako hudba z repráků. Myslím, kde a jak asi běží Podry a začínám se sápat do posledního krpálu. Vypadá fakt děsivě. Předchází mě holka s holama. Je neuvěřitelná. Dala mě i na Stohu, já jí pak trumfla v seběhu a už tehdy jsem na ní volala, že do kopce mě zase dá. Maká jak stroj, jde jí to famózně. Hledám za sebou Janu, ale tu nevidím. Pro jistotu vycůcávám druhý gel. Pak se skámoším s juniorkou Barčou a docela velký kus si odbudeme spolu. Povídáme si, nadáváme spolu, hledáme nějaká pozitiva – jakože budeme mít hezčí zadky – a hlavně se divíme, že nám to nějak kilometrově nevychází. Aby měla trať 23 km, musela by se stočit doprava mnohem dřív, než nahoře. Leč smůla. Je to fakt nekonečný. V jednu chvíli zase zaskučím au a kluk vedle mi daruje magnésko. Tisíceré díky! Původně jsem si myslela, jak toho mám s sebou hodně, ale mohla jsem mít klidně ještě víc. Pro sichr.

Barču pak předejdu a za chvíli na ní volám „makej, už vidím lanovku“, že by.. konečně … snad.. konec? Na zemi tu sedí fotograf, nějaká rodinka, vítám je, jak je ráda vidím a už to zase pouštím z kopce. Chci to dát teda alespoň pod 4 hodiny. Jenže kilometrově to pořád nevychází! Seběh to není úplně jednoduchý, plno kamenů, kořenů, kluzkého dřeva. Letím si co nejrychleji to jde, ale zase opatrně. Osm minut do 4 hodin. Jenže je to ještě tak daleko, že je jasný, že to nedám. Achjo! Jenže trať je prostě delší! Achjo!

13913730_1749048431973840_2949772218857552885_o
Happy v cíli

Předbíhám dalšího kluka, jupijajej. A poslední seběhový kousínek. Dole málem zabloudím, naštěstí na mě někdo volá, že musím doprava. Cílovou rovinku si proklusnu, machrovat nepotřebuju. Ale jsem happy! Akorát vidím Janču… 🙁 Udělalo se jí blbě a když měla šanci před poslední sjezdovkou skončit, udělala to.

Já si za to připadám, že jsem do toho mohla dát víc. Výsledný čas je navíc 4:05. No nic.. (Podryho 3?! Hahaha; ale zase na hodinkách 25,5km) I tak jsem nadšená!

Můj výsledek: cílový čas: 4:05:11 — celkově 67. ze 122 doběhnuvších — 15. žena ze 34 doběhnuvších — skončila jsem i před třetí juniorkou:)) O:)

13987417_1749050191973664_5703225601473322720_o

Běžím(!) naproti

Teď už vyhlížíme kluky… jenže první přiběhne Bóža. Na skvělém šestém místě. Ale i se slovy, že Podry to přepálil a měl krizi. Když následuje na osmém místě Dan Kvasnička, tuším, že je zle. Ale taky mě napadá, že mu můžu jít se svou nevybitou energií naproti! Janča mě vybaví ioanťákem a vybíhám a znova do kopce. Pořadatelé nahoře se diví, že mi to nestačilo. No, nestačilo, noo.. Potkávám ho docela záhy, jen kousek před tou úvodní levou odbočkou do schodů. I když tak nevypadá, pak mi říká, že měl radost, že mě vidí. A pití mu očividně pomáhá. Myslím si, že ho nechám běžet, ale běžíme v pohodě spolu. I když tam je zase mírný kopeček. A pak už jen seběh, ty mi jdou. V cílové rovince ještě povinně předbíháme dvojici dam z kratší trati. Nechápu, kde beru furt tolik energie?! On sice není nadšen, ale mě společný cíl těší. Po RunTour si stěžoval, že by taky někdy chtěl, aby s ním někdo běžel do cíle a smáli jsme se, že až třeba budu běhat za 3:50. Přišlo to (bohužel) dřív. Není nadšen, spíš nas**n, a tak raději mlčím. Nakonec má ale radost z toho, jak jsem běžela já… 🙂

13887029_10207278966196028_2763660372774509510_n (1)
V cíli s Pejskem – super support až do 15. km!:)

Pak už jen čekáme na vyhlášení (nechápeme, proč do pěti?), kluci budou na bedně v týmech i ve veteránech. Vítám kamarády v cíli, dáváme kafíčko a muffin, pivo, sdělujeme si dojmy a tak…

Já se vznáším na obláčku štěstí (a na všech fotkách vypadám, jak když na něčem jedu!:D). Bylo to super, super, super! Konečně si přestávám připadat jako běžecký looser. Velké díky mýmu trenérovi!

Jo a taky jsem vyhrála všechny sázky! 🙂