Podry píše
Na Karlštejn jsem se fakt těšil. Už jen z toho důvodu, že jsem tam byl naposledy před více jak čtvrt stoletím, no a v Americe samozřejmě nikdy – chtěl jsem vidět na vlastní oči Divoký Západ ve středních Čechách. Jenže hrad jsem jen letmo zahlédl a zážitek z lomu nebyl takový, jak jsem čekal. A to všechno protože pořadatelé postavili časový plán dle mého názoru nešťastně. Asi budu za rejpala (jako obvykle), ale aby se nejrychlejší kluci z 19tky prodírali nekonečným davem běžeckých turistů z kratší trasy, to je prostě degradace slova závod.
Pokud předbíháte několik set běžců (spíš tedy chodců) na úzké pěšině, nemáte nejen čas kochat se okolím, ale je to přímo o držku. Zvlášť když se snažíte utrhnout soupeře v boji o bednu. A třeba taková prostorově výrazná Máňa v růžovém se sluchátky na uších, to je zážitek. Nebo partička kamarádek, co zatarasí již tak úzkou cestu a ještě se rozčilují, že jsem si dovolil na ně křiknout, ať laskavě uhnou. Škoda, škoda a zase jednou škoda, že skoro polovina závodu byla o kličkování, šťouchání se v davu či riskantními průběhy mimo pěšinu.
Lahůdkou byl hlavně spoře osvětlený skalní tunel. Jak krásně by tam mohlo být v normálním závodě a jaké peklo vytvořili borci a borkyně z ničeho nic se před vámi v pološeru zastavujíce, zřejmě rozdychtění atmosférou místa, indiánskou kapelou a cenným selfie ze dna kaňonu.
Nešlo by prosím uspořádat nesoutěžní zážitkový běh pro podobné typy a závod nechat těm, co chtějí skutečně závodit?
Já vím, řečnická a hlavně zbytečná otázka, neboť pořadatelům nejde o komfort pár skutečných běžců, ale hlavně o peníze té masy ostatních. Uf, nějak jsem se rozepsal a stejně se mi zrychluje tep, když si uvědomím, jak krásný závod to mohl být..
Abych ale jenom nekritizoval a nebyl za starého kverulanta, všechno ostatní bylo v pohodě. Příjezdový štrůdl – pohoda, parkování víc než km od startu – pohoda. Sluníčko, vedro – pohoda. Ale vážně, pořadatelé se snažili, atmosféra při doběhu parádní, pohár neobvykle hezký.. A za všechno ostatní si můžu sám: 1. nevyhrál jsem, protože jsem na to neměl (a tradiční pylová sezóna je jen slabou a léta používanou výmluvou), a za 2. nevyhrál ani Bejky tým, protože bod č. 1.
Smiřování s bramborou
A teď už konečně něco k průběhu závodu. Hned po startu vyrazil ostře vpřed pozdější vítěz Mrazák (Jan Mrázek) spolu s loňským vítězem Michalem Vokrouhlíkem. Já s Radarem (Radek Groh) jsme se trochu rozdýchávali a teprve po pár minutách vedoucí dvojici doběhli. Čekal jsem, že se tempo zklidní a poběžíme v kompaktní skupince, jenže Radek drtil tempo v sebězích a Honza zase do táhlých kopců. Michal se jich v pohodě držel a já vlál na gumě. A po jednom delším seběhu jsem je pustil a smiřoval se s bramborou. Naštěstí přišly další kopečky, Honza se vydal dopředu, Radek odpadl a já měl najednou na dohled Michala. Vždycky do kopečka jsem získával, v sebězích ztrácel, ale pořád jsem se přibližoval a kousek před seběhem ke Karlštejnu asi v půlce závodu jsem Michala doběhl. V prudkém krátkém stoupání kolem hradu jsem se snažil ho urvat, hlava skloněná, soustředění na tempo maximální, a proto jsem si vlastně ten Karlštejn ani neprohlédl. Ach jo.
Malý náskok vytvořený v kopci se následně rozplynul, když se zeshora zprava připojil souvislý dav borců z kratší trati. Trochu mě to zaskočilo a než jsem se naučil na lidi před sebou zakřičet a zvyknout si na neustálou změnu tempa a směru, Michal mě zase doběhl. Věděl jsem, že závod končí dlouhým seběhem a že bych asi tady proti němu neměl šanci, takže o to víc mě štvalo to zdržování a kličkování a taky ten pocit, že mu zřejmě „rozrážím vodu“. Naštěstí zase přišla moje spása, prudší kopečky a tady konečně jsem mu definitivně odběhl. Nahoře nad lomem jsem doběhl i Efíka a málem ho přehlédl, ještě že mne poznal a pozdravil. Pak už jenom seběh na dno Ameriky, otočka, již zmiňovaný výběh tunelem a závěrečný dlouhý seběh do cíle.
Druhé místo celkově nic moc, ale taky to mohla být brambora, takže Danova další hláška, „lepší bejt druhej než pátej“ má svou váhu. Ovšem odstup od vítěze je propastný (víc než dvě minuty).
Ještě pár postřehů k trati. Ukazatele km mátly docela hezky a přestože neběhám s GPS, bylo mi jasné, že na druhém km do kopce skutečně nejsem v čase 6:30. Cedulí 10 km jsem probíhal v čase přes 38 minut, to už by se mi zdálo i možné. Dál: povrch. Čekal jsem podle propozic trail, vzal si závodky od Inov8tu a myslím, že to nebylo nejšťastnější. Silnice bylo docela dost, většina cestiček by se dala i díky teplu a suchu spíš běžet v klasických silničkách. Moje chyba. A že by to byla i příčina pomalejších seběhů? Možná. Anebo už nejsem nejmladší. Občerstvovačky ke konci by byly fajn, kdyby se k nim člověk bez ztráty času nějak dostal přes ty hrozny lidí.
Závěrečné resumé: mohl to být super závod, boj se srovnatelnými soupeři, v krásné krajině, běhavý profil, který mám rád, ale – běh v davu pro mne fakt není…
Foto: Běhej Lesy, archiv
