Tahle myšlenka ve mě narůstá už dlouho, ale když jsme další a jediný volný víkend zaplácli Parkmaratonem (Podry píše), dozrála docela.
Není ještě ani zdaleka konec závodní sezóny, to TOP má přicházet na podzim, a já už toho mám odzávoděno víc než loni! Protože Podry je tak celoživotně zvyklej: co víkend, to závod, proč ne někdy i dva?! No, taky je o milion procent trénovanější. Říká mi, že krátké závody – tedy pětky – mě nezničí. Na to kamarád Míša oponuje, že krátký závod je pro něj patnáctka! Taky Podry říká, že závod je nejkvalitnější trénink. Pravda, v tréninku se sama nikdy tak nezmáčknu.
Jenže! Když mi říká (skoro pokaždé), že jdeme závod tréninkově… Jdu ho fakt tréninkově? Stejně ze sebe ždímnu max – protože třeba běžím / mám běžet o bednu. Za druhé, není tolik prostoru pro opravdický trénink. No, fajn, mám skoro zákaz se na ten podzimní půlmaraton více soustředit. Ale mám taky šanci na 10 za 45?!
Jsem unavená.
Co ale hlavně?! Ono to pak ztrácí určitý punc výjimečnosti. Jeden závod za druhým. Sekáte to jak Baťa cvičky. Nelze se pak divit, že nejsem schopná vyladit se jako na Pečky. Nevím, jestli se těším. Jestli se chvěju na start. Jestli jsem schopná prodat to „svý nejvíc“. Protože možná už žádný nemám. Tříštím to mezi 150 různých závodů.
Na co to teda nemá vliv, je můj předzávodní stres, kdy je mi sice jedno, že na místo přijedeme 40 – 50 minut předem, ale před výstřelem bych skoro brečela. A jestli mi tolik závodních zkušeností pomáhá taky v nějaký závodní taktice? Nevím, nepřemýšlím o tom… Nebo si možná ani nic nezkouším, protože nemám čas přemýšlet o tom, že bych něco zkusila…
Tento článek může být takovou trochu protireakcí na článek Verči, autorky blogu Jeden měsíc běžce: Uklidnění pro všechny nezávodící běžce. Píše v něm třeba o tom, že nemůže být každý víkend na závodě, mj. protože je „potřeba doma taky něco občas uklidit.“ Na to bych chtěla říct, že s naším „co víkend, to závod“, máme doma docela solidní bordýlek. Ale závod je závod! A že bych si kolikrát tak ráda jen tak četla časopis, nebo knížku, ale zatím se mi na ně spíš jen práší. Protože jet takhle na závod, to je „zábava“ na celý den.
A večer pak už nikam s kamarády nebo na nějakou párty nejdu, protože jsem ťaflá ze závodu. Skleničku si nedám, protože se po ní hůř regeneruje, a tak vůbec, jak už moc nepiju, necítím se po alkoholu dobře. Závod vůbec ovlivní celý předchozí týden, a musíte mu podřídit vše. Nemůžu se zničit na cvičení. Jdu cvičit max v úterý. Nejdu nikam, kam chtějí vytáhnout kamarádi, na nějakou sportovní aktivitu, protože tréninkový plán. Kamarád mi píše, ať jdu cvičit – nemůžu, protože jdu do bazénu, protože je dva dny před závodem. Kamarád mi píše, ať si jdu zaběhat – nemůžu, protože mám intervaly na dráze / volný den / předzávodní rozcvičení. Sorry jako.
Nebrečím nad tím, ale je to tak. Těším se na přechodné období v listopadu, to si to řádně vše vynahradím!
Podry říká, že příští rok prý půjdu závodů méně a jiné. Kratší. Jsem fakt zvědavá, protože některým se vážně těžko odolává… Už teď se mi v hlavě rýsuje, kde zase nechci chybět… Třeba na Labských pískovcích (1. 4.) a Parkmaratonu. A liberecké RunTour. A v Pečkách. A na Líbalovi (tvle-zase-trojka-v-hale).
Možná ještě daleko horší ale je, že Podry má jasno v tom, že bychom se příští rok na podzim – po závodní sezóně – mohli začít pokoušet o dítě (když mi to nebude běhat joooo dobře). Nevím, jestli formou nějakého ultra radši někam neutéct… Má pravdu, když říká, že jsem „malej sobeček“. Asi začnu trénovat dvoufázově, abych byla nejlepší a mohl na mě dělat běžecké pokusy a plnit si ještě nějaký svoje další závodní / trenérský (tak ty prej nemá) ambice. K tomu přece nepotřebuje dítě!
Foto: Zátopkova 10
