Čekáme miminko, aneb jak uběhl můj první trimestr

Instastories jste si odhlasovali, že bych měla shrnout svůj první trimestr. Kdo si vybral opačnou možnost, vpravo nahoře má takovej křížek… 😉

Já jsem vlastně nějakej miminkovej článek začala psát těsně po tom, co jsme „to“ zjistili… Jenže pak jsem jeho dokončení pořád odkládala a odkládala…

Až jsem z toho v 18. týdnu?! Čili za chvíli v půlce… Nemůžeš trochu zpomalit, bejby?!:)

STRACH… z toho, co si o mně kdo pomyslí. Že nezaběhnu závod podle svých představ (anebo představ někoho jinýho). Že odevzdám pozdě článek, nebo že k němu bude mít editor připomínky (a budu ho muset (celej) předělat). Že nebudou peníze. Že přiberu kilo (a někdo si toho všimne). A spousta dalších „strachů“.

A pak zjistíte, že čekáte miminko a najednou nad vším, čeho jste se kdysi „báli“, jen mávnete rukou. Zatímco (opravdickej) strach se vyšroubuje na level milion. A nikdy to už asi nebude jiný…

A čárka sílila a sílila

Tím, že po uplynulý běžecký sezóně plánujeme miminko, jsme se vlastně nijak netajili. Teda netajili jsme se moc vlastně ani tím, že chce hlavně Podry…

Já (a moje kamarádky) jsem žertovala, že s mým „chtěním“ budu těhotná ještě dřív, než si Podry vůbec stihne rozepnout poklopec…

On naopak pragmaticky tvrdil, že nám to potrvá nejmíň půl roku… jestli vůbec, protože v minulosti prodělal boreliózu a to taky nemusí být úplně dobrý…

Na radu dvojnásobně úspěšně těhotné kamarádky – respektive jejího manžela – díky, Stando! – jsem si do mobilu stáhla chytrou aplikaci, která na základě menstruací uplynulých vypočítává termín ovulace a s ní dny potenciálně nejplodnější.

Sezóna se vlekla, já se ne a ne dostat do tempa, a tak jsem Podryho uprosila, že na předsevzetí „po Janově“ (a další měsíc čekání) vpravdě kašlem.

Další podrobnosti přeskočíme… 🙂

No, Podry si záhy začal všímat, že pozbývám zbytky svý hvězdný formy… A takový prsa jsem taky rozhodně neměla! Takže potom, co jsem na netu poctivě vygooglila, kdyže už by těhotenskej test mohl něco napovědět, odebrala jsem se ráno nervózně na toaletu. Tep asi tak dvě stě, ruka se mi klepala tak, že jsem si ji možná i dokonce počurala… A on se tam skutečně objevil takovej slaboučkej nenápadnej proužek, kterej jako bych si tam snad vyhypnotizovala… Duch se tomu říká. Hned to fotím kamarádce Lence, za chvíli dalším, mobil to dělá ještě víc neviditelnější…

Načež se asi za tři minuty vrací domů Podry, třímám testík za zády, tlemim se a skáču kolem něj po předsíni. Jenže když je vám čtyřiačtyřicet, může se vám klidně stát, že tam tu slaboulilinkou čárečku neuvidíte vůbec! Musela jsem ho odvláčet na světlo na balkon. Ještěže bych od svého milovaného manžela nečekala ani jinou reakci, než vítězoslavné gesto „Jo, já jsem borec!“ (a „Jo, už se nemusím nadále moc snažit a souložit na povel!“ :D)

Jenže na netu se taky dočtete, že testy vychází falešně pozitivní, takže jsem jich v nadcházejících dnech v různých intervalech počurala ještě tak asi pět… Všechny je mám v krabičce schovaný! A čárka sílila a sílila. Samou nervozitou jsem ty dny skoro nespala.

…a stihla si tak pročítat, co všecko se to vlastně ve mně odehrávalo. Zázrak a jeden velkej mazec! A nepřestává mě to udivovat doteď.

Od kontroly ke kontrole

Kontrola u doktora – v čekárně mezi těmi „bubny“ jsem si teda připadala dost nepatřičně – na sebe nenechala dlouho čekat a ten nám potvrdil, že se tam něco rýsuje. (fotka, kterou třímá kočka, je z druhýho ultrazvuku)

Pro mě takřka nejpozoruhodnější na tom je, jak jsem velmi rychle vystřízlivěla z přesvědčení „chce hlavně Podry.“ Jakmile zjistíte (nebo alespoň já jsem zjistila), že ve vás „něco vzniká“, hormony se postarají o to, abyste z toho byli úplně na větvi. Taky jsem v prvních dnech nebyla moc schopná příliš pracovat, protože mě zajímalo jen všecko kolem miminka. Co se s ním zrovna děje, co bude následovat a tak. Samozřejmě některý věci taky třeba radši vůbec číst nechcete. Takže když jsem se v knihkupectví začetla do Těhotenství bez strašáků, okamžitě jsem si ho vláčela domů a stalo se mým útočiště, když bych náhodou občas začala propadat panice. Ještě největší oporou byl manžel – ten si blbosti na netu nečte a uvažuje zásadně pozitivně. A tak mi nezbývalo nic jiného, než tomu věřit.

View this post on Instagram

📖 Co teď čtu?!☺️🤰🏻 🏃🏽‍♀️Těhu v běhu od @tehuvbehu ▶️ skvělý důkaz (a návod), že ani v jiným stavu se netřeba vzdávat svých oblíbených aktivit a sedět doma s rukama v klíně💪🏻 ba, že se dá i v pozdější fázi účastnit běžeckých závodů. Stejně super je i osobní zpověď Aničky – včetně “zážitků” z porodního sálu. 👻Těhotenství bez strašáků ▶️ když jste blbý a občas vám to nedá přečíst si nějakej blábol na netu nebo v diskuzi, tahle knížka vás zase vrátí zpátky na zem🌎 Autorka si dala tu práci, že přechroustala a porovnala všecky možný studie, a přináší tak důkaz, že dost tvrzení jsou prachsprostá hysterie🤦🏻‍♀️🤷🏻‍♀️ Zkrátka a dobře, například vůbec není potřeba milovanou kočku🐈 vystřelit na Měsíc, ani se s ní přestat mazlit. 🙋🏻‍♂️Prvootec ▶️ Knížka zejména pro budoucí (prvo)tatínky, aby líp tohle bláznivý – a brzy ještě bláznivější – období (aspoň trochu) pochopili a dokázali být partnerce (aspoň trochu) právoplatnou oporou💙 No, dojala jsem se u toho i já..🙈 Podry se zatím jen vyděsil 🤷🏻‍♀️🤣🤣🤗 🧘🏻‍♀️Těhotná a fit ▶️ opět bible (všelijak) sportujících těhulí, poskytuje i spousta užitečných informací o průběhu těhotenství. 🌸🌸🌸 A co čtete vy?🤣 #coTedCtu #books #reading #inspirace #pregnant #15tt #ZaBehu

A post shared by Eva Podroužek Fryšarová (@zabehu.cz) on

Vlastně od tý doby žiju tak trochu od kontroly ke kontrole (doma vždycky počítáme, kolikrát se ještě vyspím:) a jsem dost ráda, že mezi tím mám plno vyžití a dny poměrně utíkají. Jenže pak taky zjistíte, že už je to týden 18., čili skoro 20. a to jsme vlastně skoro v půlce!

Rodiče i nejbližší kamarádi se to dozvěděli velmi záhy. Chtěli jsme tu obrovskou radost prostě sdílet (manžel zejména). Na nějakou pověrčivost jsme se vykašlali, protože… stát se může vždycky něco… Alespoň jsem si ale zvládla ukočírovat, kdy si to napíšu na blog. Být po Podrym, házím na fejsbuk ještě toho prapůvodního ducha. Tak to jsem mu teda zatrhla a počkali jsme si aspoň na ty Vánoce.

Sportovat jsem nepřestala. Čili můj trenér Coach Dan byl taky jeden z těch prvních, kteří to museli vědět, a od první chvíle jsem prostě jen přestala dělat některý cviky a nahradili jsme je jinými. Kruhové tréninky (v Elite Aethletics HIIT) mi navýsost vyhovují. Zhruba 30 vteřin v rámci svých možností makám, pak si můžu chvilku vydechnout. Nosím náramek, který by mi měl teoreticky měřit tepovku ze zápěstí, a některé zdroje uvádí, že ta by neměla přesáhnout 140 tepů/min, ale nijak dramaticky si to nehlídám. Respektive na kruháči je to v pohodě, to se tam nevyšplhám… a na Silvestrovském závodě jsem se na hrudní pás radši vykašlala! 😀 Na HIITu se vždycky snažím hodně pít – ideálně práškový ionťák rozmíchaný ve vodě (ještěže jsme jich na závodě vyhráli tolik. Teda Podry).

Snažím se úplně nepohřbít ani běhání, i když to dost dře. Jsem přesvědčená – nebo se snažím sama sebe aspoň přesvědčit – že kdyby bylo už jaro, je to úplně o něčem jiným. A ta zima, kdy vlastně (na nic) netrénuju, mě moc neba (navíc mě docela brzo začaly v pase tlačit zimní legíny). Běhám si hodně na pohodu. Do kopce se dost zadýchám, a tak ho klidně vyjdu. Vlastně se občas zadýchám i na rovině, a tak si prostě přejdu na chvíli do chůze i tam. No stres. Jsem ráda, že můžu být na čerstvém vzduchu, to mi dělá dobře. Takže se docela často chodím i projít.

Úplně nejradši jsem, když mě na procházku vezme vyvenčit Podry. Na společné běhání to už není. A jak jsme tak předtím byli zvyklí dělat dost sportovních aktivit spolu, byla jsem smutná (jo, vobrečela jsem to), že jsme o spoustu společného času přišli.

Asi nejdivnější byl můj první (vědomý) těhotný běh – pět opatrných pomalých kilometrů s mezichůzí, po kterých mě nenapadlo nic lepšího, než si napustit teplou vanu (to jsem tehdá asi ještě moc negooglila). A za chvíli pár kapek krve na intimce?! Jak čtyři tečky červenou propiskou. WTF?! Jako trochu mě uklidnily další knížky – Těhotná a fit a Těhu v běhu (relevantnější zdroj, než internetový diskuze, řekla bych), i tak jsem ale do první kontroly běhání radši vynechala. – Co za tím mohlo stát? Zahnízďování vajíčka, teplá koupel a nakonec i fyzická námaha. Nikdy víc se to ale už bohudík neopakovalo.

Mám dost štěstí, že můj pan gynekolog Mairich z Jablonce je velký sportovec. Dokud jsem byla „normální“, často jsme si vyprávěli, kdo jsme kde byli na závodě a na jaký se chystáme. Naštěstí je asi taky zvyklý na vyjukaný prvotěhule. Zpravil mě o tom, že jestliže nemám potíže, nic není zakázáno (a opakuje mi to skoro pokaždý, když k němu přijdu), a ať si dělám cokoliv, u čeho se cítím dobře.

Na hřebík jsem okamžitě pověsila jen šestkový volejbal, který bych byla bývala zase začala chodit hrát do tělocvičny. Jednak můžu dostat míčem do břicha (což se mi asi nikdy v minulosti nestalo, ale náhoda je prevít), pravděpodobnější je, že bych se mohla s někým srazit ve snaze čapnout balon, a co by pro mě asi bylo nejhorší – nemohla bych hrát naplno. Byla jsem zvyklá bojovat o každý míč, skákat po zemi… No a to se s těhotenstvím vážně moc neslučuje.

To si radši půjdu s Podrym zalézt na stěnu. Vybírala jsem si jen lehoučký cestičky, navíc mu v jištění stoprocentně věřím. Jo, od nikoho jinýho bych se teď jistit asi nenechala. I když naše první těhu výprava na Šutr skončila taky fiaskem. Já megaopatrná, čili megapomalá a on taky nového stavu neznalý, vysoce netrpělivý. Už mě ty jeho kecy a otrávený obličeje přestaly bavit, a tak jsem se prostě sebrala a odešla. Doma jsme si to pak v klidu vyříkali, dostal večeři a od tý doby je klid:)

Velryba a mamínek

Doteď mám nahoře asi sedm kilo. No, … chodit kolem zrcadla není úplně nejpříjemnější, ale prostě to k tomu patří. Do schodů funím. Aspoň, že mi přijde, že v obličeji jsem zatím ještě moc nepřibrala (heh?!). To je ono, oni se nejmíň tři kila usadily na prsou! 😀

Hlad docela mám, větší, než obvykle. Prapodivný chutě, ani jakýkoliv nevolnosti ne – jen se mi občas stane, že na mě padne taková únava, že si musím jít prostě lehnout a spím klidně dvě tři hoďky – ještěže můžu. Někdy se mi zasteskne po chlebu s avokádem, na kterým se roztejká žloutek, po nivě a pár skleničkách vína (když si náhodou trochu cůcnu, přijdu si hned opilá!:D). A z úchylky na sladký jsem přepla na slaný. Pár pytlíků chipsů už zkrátka padlo, abychom si rozuměli. Další věc je, že ta váha jde prostě nahoru, když jste zvyklí běhat nějaký objemy a ty jsou pak najednou asi tak pětkrát nižší. Ale snažím se jíst alespoň převážně zdravě. Sním teď asi nejvíc ovoce, než kdy dřív. Ještěže na něm Podry taky ulítává a vždycky můžeme tak trochu soutěžit, kdo dřív sežere ten poslední pomeranč / mandarinku z mísy.

Musím přiznat, že reakce Podryho jsem se v tomhle ohledu docela bála. Není ten typ, který by úplně preferoval „krev a mlíko“ a přiblblý poznámky na téma maminy – velryby si z minulosti pamatuju. On to ovšem přijal jako fakt, je milý a pozorný a uvědomuje si, že vysněné miminko a velrybí vzezření k sobě tak trochu patří (no, jako jasně, ještě aby si to neuvědomoval, ale stejně…). Takže já nejsem žádná obtloustlá velryba, ale mamínek… a „Tohle pak půjde zase dolu, že jo?!“ pokládá řečnickou otázku, zatímco mi láskyplně mačká zadek… 😀

Zkrátka si to užíváme. Baví nás to, ale stejně tak zůstáváme stejní v tom, že si z dost věcí děláme legraci a proplétáme je nadsázkou. Zmagořit nechceme. Stačí, že u mě se někdy projevují známky vznikajícího mlíka na mozku.

Každá lékařská prohlídka je zase další wow. Je těžko neuvěřitelný, jak se z nějaký malý tečky se žloutkovým váčkem na ultrazvukovým snímku stalo něco, co už vypadá jako malý človíček, který klečí u maminky v bříšku, hýbe ručičkama a z ultrazvuku na nás svítí jednotlivý kostičky.

Vzít Podryho na prvotrimestrální screening byl zážitek. Začala jsem ho vnímat hned poté, co jsem přežila další infarktový stav – Vánoce, delší týdny bez kontroly. On se běžně prezentuje jako neochvějný frajírek, a sic jsem převážně hypnotizovala obrazovku nad hlavou, poočku jsem ho musela sledovat. Seděl jak zařezanej, snad ani nedýchal. „A jak se to hýbalo, a jak to mělo vidět ramínko,“ z toho byl celej vedle. A taky pojal podezření, že by to mohl být kluk… Ač nám sestra nechtěla s jistotou potvrdit nic.

Víc naznačil až pak můj gynekolog na týdnu 17… 🙂 Stejně tak ale podotkl, ať mu příště neříkám, co mi řekl a že se na to podíváme znova.. 😀

…a tak zase čekám na další kontrolu…