Letos se toho událo docela hodně. Takže popořádku. Všechno to začíná asi jednou z nejzásadnějších událostí mého sportovního roku. Kamarád Robert mě dokopal, že jsem začala chodit do běžeckého centra Running Mall. Dost lidí se Running Mallu bojí, mají ho za centrum pro eliťáky. Stejně tak já měla strach, že tam budu za lůzra, že nikomu nebudu stačit a tak. Začala jsem tedy opatrně s funkčním cvičením, než mě jednoho dne odchytil tamní trenér, že bych taky měla s nima chodit běhat – trenér Michal. Dostala jsem „vyhubováno“, že běhám málo. A tak nebylo na výběr:) Nejdřív jsem šla na lehčí trénink, později jsem se odvážila i na intervaly. Přežila jsem! A tak jsem do RM začala chodit pravidelně. Vznikla tam parta strašně prima lidí. Sice jsme se během toho roku dosti rozutekli, ale vždycky se rádi potkáme na závodě, pořádáme společné akce, máme se rádi.
Na jaře se běžely Kbely a Pečky (10km) a hned tam jsem si zlepšila časy (57:32/34). Jsem přesvědčená, že díky pestrým tréninkům v RM – do tý doby jsem prostě nějak běhala, jak se mi zrovna chtělo. V RM jsem objevila tréninky rozmanité s tolik důležitými intervalovými a tempovými tréninky.
Ubrečený půlmaraton
Blížil se Pražský půlmaraton, velký běžecký svátek, na který jsem se hodně těšila. Měla jsem pocit, že od začátku roku celkem běhám (víc než dřív), a že to půjde – že to půjde konečně pod 2 hodiny! Jenže v úterý před mi najednou začalo být trochu nemocně. Vyhrála verze, že to přeběhám, a rovnou intervaly. No, ve středu už jsem se potila v posteli s trojkombinací česnek, zázvor, coldrex a přemítala různé sobotní varianty. Nakonec jsem se cítila jakžtakž líp a rozhodla se běžet. Kardidální blbost. Závodem jsem protrápila, neužila jsem si ho a běžela jsem tužku. Takže když se pak všichni v hospodě chlubili svými časy, já to doma obrečela. Chtěla jsem se na běhání vykašlat. Že to nemá cenu a že mi to stejně nejde. Trenér Michal se mnou pak dlouze rozprávěl..
Překvapení nad Dunajem
To byly tři týdny do další půlky – tentokrát v mé milované Budapešti. Vlivem svý blbosti a nemocný půlky v Praze jsem se z toho nastydnutí pořád nemohla vyhrabat. Takže jsem mezitím stihla asi tak jednou osm. Poučena Prahou, s mizernou přípravou, nemířila jsem do Pešti s žádným očekáváním. Pohoda, klídek, tabáček. Patrně i tohle no-stres rozpoložení přispělo k tomu, že se mi běželo skvěle. Tělo jakoby se běhu už nemohlo dočkat, bylo namlsáno, možná i bravurně odpočato. A tak jsem si osobák srazila o rovnejch 7 minut. Pravda je, že příště podobnou přípravu šokem už zkoušet nechci:)
V květnu jsem si užívala ranního běhání podél pobřeží na Sardinii a bylo to fantastické! A pak přišel úžasný Vltava Run: báječný běžecko-společenský víkend -> Jak jsme si užili (přežili) Vltava Run
Hurá na sever! (?)
V červenci jsem se stěhovala z Prahy do Liberce. Ještě předtím jsem stihla najet cvičení s trenérkou, která mě přivedla i k tomu, že by bylo dobrý, abych začala plavat.
Když jsem se přesunula na sever, chtěla jsem v plavání pokračovat i tady a dalo mi docela dost práce najít tu někoho, kdo by mě to (na)učil. Nakonec se to povedlo a Jindra je moc fajn! A já mám z plavání velkou radost.. když si vzpomenu, jaká to byla na začátku mizérie (jak jsem při pokusu o prsový nohy stála na místě:D), a jak je to dneska mnohem lepší…
V Liberci jsem nejdřív měla pocit, že tu není kde běhat. Byla jsem z toho smutná. Jasně, že to je blbost.. ale to jsem zjistila až postupně. Co víc, kde tu mám běhat, mi tu radí ti nejlepší z nejlepších. – Na jednu stranu je to fajn mít takové kamarády, mají zkušenosti a znají odpověď snad na každou běžeckou otázku. A ačkoliv běhají nadpozemsky rychle, jsou úplně normální. Na jednu stranu je jejich existence motivační. Na tu druhou si člověk (občas) připadá jak lůzr. Nedejbože, když si s váma jde zaběhat:)
Od intervalů na Grand Prix
Taky jsem si v Liberci kousek od domu našla takový sympatický ovál – 300m – a chodila na něj docela často běhat intervaly. Což chce mimochodem v jednom člověku velkou sebekázeň, v Praze jsme to chodili ve skupině, což je pro hlavu snazší.
To bylo před podzimní desítkou GrandPrix. Nakonec i tam jsem si zlepšila čas (56:52), i když jsem si utvrdila, že matematik dobrý nejsem – tempo 5:30 nerovná se 53 minut, to už dneska vím. Taky jsem se usnesla, že GP se už jen tak nezúčastním, neb spíš než běh to připomíná loktovanou. A za třetí, sice se mi v tílku běželo fantasticky, ale pak cílová tlačenice, k tomu jsem se tam zapovídala s kamarádem… Zkrátka a dobře jsem nastydla.
Blbá a nemocná a blbá
Možná by to až tak nevadilo, kdyby se týden na to neběžel půlmaraton v Ústí (a kde jsem zase chtěla navázat na svůj soukromý úspěch z GP) a další týden na to Lidový běh z Valtic do Prahy. Půlku jsem vzdala, abych mohla spolu s dalšími jedenácti kamarády běžet štafetu. Nápad vskutku hodný ocenění, kurýrovat se týden v posteli a pak chtít po oslabeném tělu běh třikrát deset kilometrů (trenér Michal mě varoval!).
Nejenže jsem si Liďák běžecky příliš neužila, hlavně mě začalo píchat v koleni a ne a ne to přestat. Mohla jsem jít ven maximálně na pět. Vyrazila jsem pro jistotu k doktorovi, verdikt zněl přetížení a doporučil mi klid. Klid? Přede mnou ještě bylo třicet kilometrů kolem italského jezera Lago di Garda (původně jsem dokonce byla přihlášená na celý maraton!; naštěstí jsem to včas osvíceně změnila). Takže jsem schytala bandáž a tape. No a příběh gardský je už poměrně známý -> Utrápená třicítka na Gardě.. ale o tom to není!
Ještě před Gardou (půlka října) jsem se rozhoupala a založila tento blog (na FB zde) a musím říct, že jsem za to ráda… třeba o tom někdy napíšu něco víc..
Vzhůru novým běžeckým zítřkům!
A teď je konec roku. Se začátkem prosince jsem se, dejme tomu, rozběhala (a taky jsem začala cvičit s trenérem Honzou). Od 7. prosince dostávám na každý týden plán (o tom třeba taky někdy napíšu víc – až v něm pojedu dýl). Zkrátka a dobře mám za prosinec naběháno 200 kilometrů. Nejvíc a nejvíc a ještě jednou nejvíc, co jsem kdy za měsíc naběhala. Druhý „nej“ je květen se 137,5 kilometry, na stovce hodně těsně jsem pak byla jen ještě dvakrát (ano, smutné; o tom, jak to je smutné se taky ještě chystám psát – jindy). A za celý rok mám jen ubohoučkých 960 km. Ale jóó, oproti těm, co dřepí doma na gauči, jsem hvězda nejhvězdovatější:)
Nechci si dávat novoroční předsevzetí, ale doufám, že mi to nasazení vydrží. Protože chci dát konečně půlku pod 2 hodiny (první mě čeká už 6. března v Paříži) a desítku třeba za 53, možná za 50. Když tak o tom ale poslední dny bilancuju – od toho konec roku přeci je, vlastně ani nevím proč… Možná je vlastně koneckonců jedno, za kolik běhám, hlavně, že běhám. Na Rio ambice nemám, tak co. A oproti těm, co dřepí doma na gauči, jsem hvězda nejhvězdovatější…
(blbá pravda je, že mám (někdy) pocit, že to mám běhat tak a ne jinak proto, že to tak běhá i ten a tamten…)
(ale jo, někde je tam i to, že se chci zlepšovat a někam posouvat a neběhat jen tak..)
(především mě ale baví potkávat se s kamarády na závodech a jiných běžeckých akcích.. – takže jich zase v roce 2016 strašně moc vymetu!)
Jo a pak taky vlastně připravuju s Edou Kožušníkem běžeckou knížku.. – to je další běžecký cíl pro rok 2016.
