[instagram-feed]

Běhej Lesy Karlštejn: Blbost nad radost. 12 minut je mi málo?

Bejci jdou do boje!

Unavená ze stěhování, nenáviděné horko, start až odpoledne, kopcovitá trať, ne, že by se mi na Karlštejn chtělo… Vlastně jako loni.

Ale Podry se dost těšil. Bejky Tým chtěl být na bedně.

Psát o závodě týden poté je fakt harakiri… Skoro nic si nepamatuju 😏

Nebudu to tedy protahovat detaily. Snad jen:

  • nechtěla jsem čekat na toiku, tak jsem si odsko do lesa a ejhle, hned po mně lezlo klíště!
  • rozhodla jsem se pro kraťasy, pak mi došlo, že by se šikla vazelína.. no, nakonec i opalovací krém dobrej!:))
  • prozíravě jsem si namazala i ramena, zátylek a tak,..
  • před startem jsem si dala kofeinový nakopávák
  • ani jsem se moc nerozcvičila, jednak kvůli horku, jednak kvůli profilu – neznamená to, že jsem se nerozcvičila vůbec, jen ne tak dlouho a intenzivně

Podry, běžíce dlouhou trať, startoval chvilku přede mnou.

Degradace slova závod, hodnotí Karlštejn Podry

Já, nechápu proč, jsem startovala až ze druhý vlny 12km trasy. Údajně to bylo podle času, který si člověk vyplnil – nepamatuju si teda, že bych něco takovýho zadávala, a i kdyby, čas na desinu tak marnej nemám. Anebo mohli vycházet z loňska, to jsem ale přitom byla v první třetině…

Tak nevím, každopádně pakárna.

Soutěživost stranou

Takže jsem si stoupla do první lajny a vzhůru první kilas do kopce. Překvapivě mi to šlo. Určitě líp než loni. Držela jsem se hodně vepředu, přede mnou pár kluků a jen jedna holka. Výhodou bylo, že se hned nahoře u vběhu do lesa neudělal špunt. Jako loni. Jenže už na 2. km jsem začala dobíhat lidi z první vlny. A na úzkých cestách se nepředbíhá úplně dobře. Prodírat se vpřed jsem vlastně musela celou dobu. Kromě toho, že to zdržuje, protože ne vždy to jde, a bere to energii, je to i lehce demotivační. Nač závodit a makat, když před váma skoro všichni jdou?! Jistě mi rozumíte, nebylo s kým soutěžit.

Je pravda, že loni jsem byla tak trochu na druhý straně… Vím to a přiznávám to. Ale… Teď už sakra nejsem. A prostě mě Podry zkazil! Zase bych ale kecala, že mi takový zkažení vadí..

Můj report 2016: Běhej Lesy Karlštejn: můj návrat do běhu?

Kopec od Karlštejna je libůstka. A já ho vyběhla, hurá. I když jsem si teda myslela, že je kratší.

Vedro mi nakonec nepřišlo tak hrozný, i když na jazyku jsem divně měla. A tak jsem radši na občerstvovačkách pila. I to byl ale kvůli mase lidí boj.

Seběhy mi tradičně svědčily. Ale zase: být tam více místa, nezlobila bych se.

Do chůze jsem přešla jen jedinkrát a jen na pár kroků – v kraťonkém prudkém kořenitém traverzu. Tam někde se taky přese mě a mnohé další – horší – musel prodírat první muž. Moje zeměpisné schopnosti jsou mizerné, ale Podry mě předbíhal myslím někde u Mexika. Druhej! Sice jsem na něj houkla, ale neslyšel mě. Nicméně mi to vlilo energii do žil. V rámci možností. Věděla jsem, že musím makat, když on taky maká. Vlastně jsem celou dobu běžela jen s vidinou tý společný bedny.

Do cíle!

V rámci možností jsem si to šinula i do Ameriky. …zase ty lidi… a nepostřehla tak hrající indiány. Jo, slyšela jsem je, to jo, to a líbilo se mi to, ale soustředěna na cestu (a jasně, na výkon) jsem si jich fakt vůbec nevšimla! Na svou obranu musím říct, že vteřina úžasu nahoře nad lomem ale proběhla. Tehdy mi hlavou problesklo, že to je mnohem lepší než loni. A že netrpím. Ani jsem si dole neudělala selfíčko, jak by se ode mě očekávalo… 🙂 Podruhý jsem potkala Podryho. Teď už moje makej slyšel. Ale moc se netvářil. Šinula jsem si to vzhůru. Věděla jsem, že to je poslední výběh. Pak se budu jen valit dolu. Nějaká holka mě povzbudila, dokonce na mě zavolala jménem. Vůbec nevím, kdo to byl, ale bylo to milé. Jak Podry ve svém článku lamentoval, že se lidi zastavovali ve tmě, tak já jako ne. Ani cestou dolů. Až já si jednou tu hubu někde rozbiju… Seběhy moje disciplína být přestanou. Ale zatím mě to baví.

Takže jsem pelášila z kopce do cíle. Jen cílovou rovinku se ještě kousnout, díky všem, co tu povzbuzovali. Nicméně cca pět nafukovacích bran partnerů mi poněkud zkomplikovalo odhadnout, kde že ten cíl vlastně je. Takže jsem radši běžela a běžela a běžela…

Vidina společné bedny rozplynuta

Podry na mě čekal a byl překvapen – co tam UŽ dělám?! Namísto predikovaných 1:10 jsem to šla za 1:03:51. Joo, Podry není McMillan. Lila jsem si na hlavu vodu. Tohle je přesně moment, kdy potřebuju mít životní prostor, ideálně s sebou někam fláknout. Že musím přežít medaili na krk budiž, ale již odpočatý Podry chce vždycky diskutovat, chodit, … Hlavně ale nadhodil, že to je super výkon a že fakt asi na tý bedně budeme. Měla jsem velkou radost!

Spolu, sic bez bedny…

Jenže poté, ještě dřív, než jsme snědli tu nedobrou špatně propečenou krkovici, jsme ve výsledcích zjistili, že jsme až pátý?! Byla jsem fakt zklamaná. Protože sice „lepší druhej, než pátej“, ale co je horší než pátej? No dobře, tak možná ještě čtvrtej. K bedně nám chyběly skoro 2 minuty. Aspoň, že to nebyla jen moje vina! 😀 Loni bychom byli první asi tak o 10 minut.

Trvalo mi hodně dlouho, než jsem začala být spokojená se svým výkonem, protože ten se oproti loňsku zlepšil o víc jak 12 minut. Ani být 13. žena není na takovém závodě zlý (z 691!)…(v kat. 11 a celkově 98. z 1 152). To, že jsem za sebou nechala olympioničku je pak už jen takovou třešničkou na dortu… Že to je sprinterka? Na to se historie neptá .. :))

Resumé: Nesmím být tak blbě ambiciozní a těšit se z viditelných pokroků!