Podry píše:
Loni a předloni jsem v Bedřichově běžel královskou padesátku (pozn.: poprvé vítězně, napodruhé nedokončil, protože než nebýt na bedně… ), ale letos jsem si celkem rozumně uvědomil, že s kilometráží 50 km týdně se 50 km bezbolestně běžet nedá. Mrzelo mě to, ale 
dobře jsem udělal, protože i na kratší třiadvacítce jsem měl ke konci docela krizi.
Už ve stoupání na Olivetskou horu mi asi po hodině závodu odešly nohy. Jako by se mi podlamovaly, nevím, jak to popsat, povolovala mi kolena a po lehkém kroku ani vidu, ani slechu. Letos je to skoro pravidlo a myslím, že bude hůř. Začátek se mi ale běžel překvapivě lehce, a hned v prvním výběhu jsem se odpoutal od zbytku startovního pole a vybudoval si nějaký náskok.
Bohužel jsem se nechal ukolébat, celý závod jsem si myslel, že vedu o parník a nakonec to v cíli byla jen necelá půlminutka. Vůbec jsem netušil, že Martin Rexa a další borci jsou tak těsně za mnou. Taktická chyba určitě, taky k tomu přispělo sloučení tratí a předbíhání pomalejších běžců z dvanáctky. Takže poučení pro příště: aspoň jednou dvakrát se při závodě ohlédnout.
Škoda, že se opravuje hráz Černé Nisy a trať se tudíž trochu změnila, takže výsledný čas 1:26:52 o ničem moc nevypovídá. Ale i tak to byla zase klasická jizerská paráda. Krásné upravené cesty lesem, trochu terénu na Kanále, lehké hupy, táhlé kopečky, dlouhé rovinky, nevadil mi ani občasný asfalt, možná právě naopak. A pocit, že běžím někde v Kanadě, to vše ještě umocnil. Vyšlo i počasí.
Domácí závod v Jizerkách byl tedy úspěšný po všech stránkách. Nejen že jsem vyhrál já, ale vyhrál i Bejky Tým, no a to nejlepší vyhrál Evík v tombole – horské kolo Scott. (Navíc Evík si splnil cíl a doběhl v první desítce.) Bejky Tým tedy vyžral skoro všechno, a to se bude už jen těžko překonávat. I když v Boleticích je šance vyhrát nejen jeden závod, ale i celkové pořadí seriálu Běhej lesy. No a pak je v tombole zase kolo… tak uvidíme.
Moje dojmy
Na závod Běhej lesy v Jizerkách jsem se nakonec těšila a i se cítila docela fajn. Dost lidí se mě ptalo, na jaký čas chci běžet, ale tady – a na takové atypické trati, navíc odlišné od loňska – mi o čas nešlo. Měla jsem jiný cíl: umístit se mezi ženami (trochu ambiciozně) do TOP10; pak jsem se radši uklidnila na TOP15. Takže za 10. místo jsem fakt ráda! (čas 57:27) Je to můj dosud nejlepší výsledek na Běhej lesy – po dvou 13. ženských místech na Karlštejně a na Vysočině; i v kategorii. (11. – 13. – 9.)
Dvě holky jsem furt měla před sebou na dohled, ale v tolika (byť mírných) kopcích – no way. Ale věděla jsem o nich, trasu jsme si předtím byli 
proběhnout. Ne, že by mě to uklidnilo. Kopce kopci zůstanou. Překvapilo mě to množství asfaltu tam. Když tudy člověk jezdí v zimě na běžkách, co má pod sebou neví. Ale asfalt mi nevadí. Navíc jsem aspoň měla jasno v tom, jaký beru boty. I když jeden kousek jsme šli špatně – lesní blátivou cestu jsem nečekala.
Pocitově se mi ale kdovíjak zářně neběželo. Než jsme zahnuli k přehradě a začali se vracet na Vládní, doběhl mě kamarád a hlásí mi, že vůbec neběžím uvolněně, ale děsně to tam rvu. Tak trochu o tom vím a chci na tom zapracovat…
Hlavně ale po dvojitém „těsně pod bednou“ a jednom ušmudlaném 3. místě jsme s Bejky Týmem stanuli na stupni nejvyšším. Což je pro nás na domácím závodě vážně paráda! Tahle týmová povinnost je taky jednou z věcí, která mě na trati nutí trochu hejbnout zadkem…
Ještěže jsme na těch motorkách ráno nezmrzli a nevysekali se na mokrý silnici – i když hlavně domů to samým vzrušením bylo docela náročné…
To, že je na Běhej lesy v tombole hlavní cenou kolo SCOTT, mi přijde fakt super. Lidi mají motivaci pobýt v „závodním městečku“ až do konce. Přiznám se, že vždycky když se na závodě losovalo, toužila jsem hlavně po tý sekeře – že by mohl vyhrát kolo, tomu moc nevěří. Vést si do paneláku sekeru mi přišlo prostě vtipný. Vést si domu sekeru, když bydlíte s Podrym, je trefný. Protože já krásnýho bílýho „skoťáka“ mám a letos mě dovezl k tomu moři. Sekeru doma nemám.
Jasně, šance, že vylosujou zrovna vás je tak 1:1000. Takže jsem tričko s číslem zahodila do motorky a no interest… Kdybych na trati pelášila tak rychle jako pak pro to číslo, když tam fakt padlo to kolo…
…ale dostane ho – jakožto velevážený trenér – Podry. Jako bonus ke svému „triplu“ prvních míst. Těšíme se na něj v pátek!:)
Víc už jsme z toho tedy na Jizerský fakt vytřískat nemohli a říkala jsem (si), že už se asi dlouho nikde neukážem…
…jenže pak přišel Podry s těma Boleticema…
Foto: Běhej lesy, Svět běhu a archiv
