Před časem jsem dělala pro LN rozhovor se sportovní psycholožkou Veronikou Balákovou. Řeč samozřejmě přišla i na běhání, kdežto prostor v novinách je omezený a já si myslím, že by byla škoda vás běžce o tu část ochudit. Veronika Baláková nepracuje jen s vrcholovými sportovci, mezi jejími klienty je také řada hobby sportovců, více se můžete dozvědět na www.sportpsychology.cz.
Když jsem dělala rozhovor se švýcarským maratoncem Viktorem Röthlinem říkal mi, že při závodě myslí jen na to, jak běžet co nejrychleji to jde.
Je to individuální. Když si vezmeme třeba maraton nebo půlmaraton, na začátku závodu se člověk potřebuje soustředit na sebe, na svoje tempo, na dechovou frekvenci tak, aby tělo dostal do stavu, ve kterém má největší šanci, že celý závod vydrží. V druhé půlce závodu, kdy už tělo může začít bolet a běžec začíná pociťovat, že už nemůže, není na škodu, pokud se jeho myšlenky odeberou úplně jinam. Má dvě varianty: buď sledovat prostředí, ve kterém běží, anebo může utéct do svých představ, třeba si představovat, kam vyrazí na dovolenou. Samozřejmě u sprintera na sto metrů to nebude úplně ono, záleží na disciplíně i na fázi výkonu. Primárně si sportovec sám musí vysledovat, co a kdy je pro něj užitečné, čemu a kdy má věnovat pozornost.
Sportovní psychologie je hodně o sebepoznání, sebereflexi, o tom dokázat vnímat nejenom své myšlenky, ale i tělesné pocity a emoce, jejich různou intenzitu těch emocí. Následně je důležité naučit se s těmi myšlenky a pocity pracovat.
- Pro sportovce je často obtížné vnímat to, co je teď. Myšlenky mají tendenci utíkat do budoucnosti – k výsledkům, nebo se vrací do minulosti – k tomu, co bylo. Přitom zaměření pozornosti na aktuální okamžik, ukazuje se být nejužitečnější.
- Když se Veronika Baláková ptá sportovců, co v dané chvíli vnímají (na co myslíš při běhání?), často odpovídají, že netuší. Dostávají tedy první úkol – zjistit to.
- Čím víc času člověk má, přijde okno, kdy se nic neděje (například čekání na startu), tím je větší riziko, že začne rozvíjet nežádoucí myšlenky. Je vhodné odvést pozornost jinam (viz LN rozhovor)
Běhání zažívá ohromný boom, čemu to přičítáte?
Pokud se budeme bavit o hobby běžcích, já osobně si myslím, že dnešní doba je hodně o tom, že lidi málo prožívají pozitivní emoce. Když si vezmeme zaměstnání, které spousta lidí má: přijdou do práce, plní tam svoje povinnosti a málokdy za ně dostanou ocenění ve formě pochvaly, tím pádem velmi zřídka zažívají pocit úspěchu a toho, že se něco povedlo nebo dokázalo. A právě běh, speciálně ty delší, jsou o tom, že si v nich člověk může zažít to, to co mu chybí v tom běžném životě. Na něčem pracujete a může to vést k tomu, že překonáte sami sebe, něco si dokážete. Navíc ten běh není ani až tak finančně náročný, nejste vázaní na rozvrh, jdete si zkrátka zaběhat kdykoliv a nic moc na to nepotřebujete.
- Jedním z velkých problémů je očekávání. Pokud sportovec sám nebo ostatní od něj začnou očekávat nějaké výsledky, je to většinou to, co ho dostává pod tlak a snižuje jeho výkon.
- Sice neovlivním to, zda a jaká očekávání bude mít moje okolí, ale mohu ovlivnit to, jak s tím faktem budu pracovat.
Častým problémem hobby běžců je ztráta motivace. Co byste poradila?
Patrně bych zjišťovala, co tou motivací bylo primárně, co bylo zdroji té motivace a kde teď jsou nebo nejsou. Ono se totiž klidně může stát, že primárním zdrojem je vnitřní motivace: že tu činnost dělám proto, že mě to baví. Tím, jak člověk začne trénovat, začne se zlepšovat, tak začne očekávat i nějaké výsledky. Ony se dostaví, začne očekávat další a tím pádem se ta původní motivace překlápí k té vnější. A pokud tam potom ty výsledky nejsou, je jasné, že mě to přestane bavit. Důležité je tedy začít u toho, jaké byly počáteční zdroje motivace a snažit se je dohledat i teď.
V motivaci se využívá takzvaný koučink. V prvé řadě přemýšlíte o všech možných variantách, co by vás mohlo k té činnosti motivovat, co je reálné, co není. Ale není vůbec na škodu připustit si, tak mě to přestalo bavit a jdu dělat něco jiného. Sportovcům, kteří na vysoké úrovni fungují už dlouho, moc toto zamyšlení nejde. Někdy potřebují, abych jim otevřeně řekla, že je tu také tahle varianta je a že na tom není nic špatného, hold končí jedna etapa a budu dělat něco jiného. Nebo si dám rok pauzu a pak uvidím.
Stává se, že pak nakonec se sportem skutečně skončí?
Ano, bývají to třeba lidé, kteří ke sportu ještě studují, jsou dobří v tom, co vystudovali a najednou mají pocit, že ten sport není až tak smysluplný, a k čemu to vlastně je, pořád být na tréninku a pak honit nějaké limity, když mohou dělat něco, co je víc naplňuje.
