Je to nespravedlivý, že někdo začne běhat a hned mu to jde a já se lopotím a nejde mi to…
Nedávno jsme s jedním kamarádem vzpomínali jednu kamarádku, která začala chodit s běžcem (opravdickým rychlým běžcem). Kvůli tomu začala taky běhat a strašně jí to jde (ne fakt „strašně“, ale zkrátka hodně dobře). Pak jsem tu totiž já, který to nejde. Taky znám spoustu lidí, co přišli do Running Mallu a dělají velké a velké pokroky.
A tak se zamýšlím nad tím, jestli je (ne)fér, že někomu byly naděleny běžecké (konstituční, osobnostní) předpoklady, zatímco jiným (mně) ne, a musí si sebemenší pokrok mohutně vydřít.
Nebo je to o tom, že jsem doposud běhala málo a neefektivně. Když si procházím záznamy z hodinek-polarů, skoro bych se až přikláněla k variantě bé. Ani 25 kilometrů týdně není žádná hitparáda, a bojím se říct, že některé měsíce nemám ani tu stovku. – Joo, 200 kiláků v prosinci je už jiný kafe. – Stejně jako jen tak nějaké poklusávání ještě nikoho moc nikam neposunulo.
Takže (patrně) nemám jediný důvod spílat nadělení shůry… Běh je totiž jen o tom, že ti vrací to, co mu dáš ty! (..říká trenér Michal)
