Pojala jsem podezření, že běh mimo jiné silně postihuje mozkové buňky. Zarývá se pod kůži víc a víc a koho jednou pohltí… je pohlcen zcela! (Přítel by spíš řekl, že mi šibe. Ale my běžci víme, že neběžci to nikdy nepochopí a budeme pro ně ti divný, co sdílí na Facebooku mapku s uběhnutou trasou.)
Jak jsme tak na Madeiře každý den hodně a hodně chodili, byl prostor pro volnoproud myšlenek, v hlavě jsem si představovala, jak si tak někde běhám. Že všechny ty cesty, který projdeme – i do ne zrovna malých kopců!, běžím. A že to vůbec není dřina, ale jen jakási svobodná a lehká levitace.
Podobně jako se vznáší Tarahumarové*.
Ano, zaryla se mi pod kůži i kniha ultramaratonce Scotta Jurka Jez a běh.
Ne, nestanu se veganem (i když jsem si stejně tak představovala, jak pojídám tortilly s guacamole! A chilli. A burrito.).
Když čtu jeho vyprávění, ten chlapík z Minnessoty rázem před mýma očima ožívá. Představuju si ho na Badwateru i na Western States. Povedlo se mu skoro až nečekané, tím nemyslím a priori to, co vše zaběhl a vyhrál, ale jak poutavě dokázal popsat tolik na první pohled stejných příběhů, závodů. Vtáhnout čtenáře do děje. Dát mu pocit, že je součástí jeho podpůrného týmu nebo snad že běží hnedle s ním.
„Normální smrtelníci“ by řekli běh jako běh. Scott Jurek dokazuje, že běh je pokaždé jiný.
Názory na knihu se mezi mými kamarády a známými liší, já ji zhltla během dovolené. Bavily mě technické vsuvky, ještě víc (veganské) recepty na konci každé kapitoly, byť to pro jejich ozkoušení bude chtít vydat se na zapeklitý lov surovin. Bavil mě ten příběh atypického, neideálního dětství, z něhož víceméně náhodně odbočil na cestu ultramaratonu. Důkaz, že to jde. Že někdy prostě musíš. A že je to hodně o a v hlavě. Hodně o zarputilosti a vůli.
Zalíbilo se mi to pobíhání přírodou.
Zalíbila se mi moje představa, že běh vůbec není dřina, ale jen jakási svobodná a lehká levitace. Rozhodla jsem se, že se do toho stavu chci dostat.
Jen… jak to sakra dopadlo s Dustym? Sblížili se znovu?
Jak mi to jednou šlo!
K tomu jsem měla následně radost, že jsem na Madeiře vyběhla celkem dlouhý kopec, o němž jsem skálopevně přesvědčená, že bych ho ještě tak před dobrými dvěma měsíci převážně šla (že by i pomohla místní turistika do kopců?). Zadruhé jsem původně volnou pětku zaběhla v celkem slušném tempu, aniž bych se o to nějak překotně snažila. A když už jsem měla pocit, že mi ten běh zase nejde, podívala jsem se na hodinky a ukazovaly tempo, při němž si dovoluji mít pocit, že mi to nejde.
Co pomáhá: nastavit hlavu tak, že běh jen jakási svobodná a lehká levitace a za touto myšlenkou běžet. – To se mi osvědčilo už mnohokrát: jakmile si opakuju, že se při tom běhu ale strašně trápím, stojí to za starou bačkoru; když se naopak dostanu do přesvědčení, jak lehce se mi běží, náhle lehkost ovládne i moje nohy.
Před časem jsem na blogu psala o tom, že někomu to běhání jde snad od boha a jiný si ho musí tvrdě vydřít (spíš to teda bude tak, že si ho vydřít musí všichni – příběh nikoho, kdo by se zvedl z gauče a lehce se rozběhl, se ke mně ještě bohudík nedostal*).
A tak jsem se rozhodla, že ten běh prostě urvu! Že se dostanu do fáze, kdy si budu jen tak volně pobíhat přírodou a nebude to vůbec žádná dřina, ale jen jakási svobodná a lehká levitace.
Zrozeni k běhu?
PS: Otázkou zůstává, jak to mají ti Tarahumarové, což jsou mexičtí indiáni. Scott Jurek o nich ve své knize mluví jako o nejefektivnějších a nejúspornějších běžcích. Ani pohyb, který by člověka vysílil víc než je nezbytně nutné, navíc. K tomu se nezabývají zbytečnostmi. A běhají ve velmi jednoduchých sandálech. A běh pro ně představuje hlavně prostředek dopravy. Co nejrychleji se dostat pro jídlo.
Musejí se i tito Tarahumarové „učit běhat“? Když se narodí malý Tarahumar, dokáže jen tak uběhnout dlouhou vzdálenost? Podle Jurka tito indiáni nevědí zhola nic o intervalovém a tempovém tréninku, i samotné závody by jim byly prajedno, kdyby v jejich cíli nečekala zásoba kukuřice. Když se narodí malý Tarahumar a dospěje do fáze nutnosti transferu, používá nejprve rychlou chůzi, posléze indiánský běh? Nebo to má prostě v genech?
