Běh do pohody u jablonecké přehrady.
To zas byla dnes akce! 😀 Byla jsem smířená s tím, že neběžím (na výkon to není a byla bych akorát naštvaná) a udala jsem svý startovný. Na druhou stranu jsem se tam chtěla vidět s pár lidmi, popovídat, udělat pár fotek, takže jsem se jela k jablonecký přehradě podívat. Napadlo mě vzít si do batohu běžecký věci, ale pak si říkám proč jako, když běžet ani náhodou nehodlám?! Ještě byla bývala varianta běžet jeden okruh „Zkus klus“ 3,3km, ale kvůli tomu se mi nechtělo se převlíkat. Navíc když neběžela nemocná kamarádka.
Dorazila jsem k přehradě, hned vidím kamaráda Jirku a ten mi skoro místo pozdravu řekne: „Jéé, ty jsi tady. Poběžíš se mnou? Jen si to na pohodu proklusnout.“
SUPER NÁPAD, ALE NEMÁM VĚCI!
Jediný, co je na mně jakž takž přijatelný, je hřejivý tričko z Moiry, víc nic. Naštěstí jsem od Mizuna dostala parádní botičky přesně v mých barvách! Takže vlastně to nejdůležitější – boty – mám! Pak mám ještě čelenku. Mohla jsem teoreticky běžet i ve sportovních kalhotách, ve kterých jsem přišla, ale to už byl trochu moc bizár. Což teda stejně nakonec byl! 😀
Ve stánku jsem sehnala kraťasy. Měli i delší kalhoty, ale černý, a takových mám až až. Nutno podotknout, že v kraťasech jsem nikdy neběžela, a neběhám v nich, protože se na to necítím.
Zároveň jsem do těch svých nových krásných mizunek odmítla narvat klasický ponožky, navíc každou v jiný barvě, takže jsem si ještě pořídila od elevenu svítivě růžový kotníkový kompresky – přesně ty do těch bot totiž pasovaly. Ponožky se neztratí.
K tomu jsem byla namalovaná, což běžně opravdu neběhám, neměla jsem pochopitelně ani sportovní podprsenku, a hlavně jsem neměla hodinky! Korunováno krátkými kraťasy a hřejivou moirou ze mě vznikl opravdu bizarní běžec!
Ukázkový příklad toho „nechoďte na závody v ničem, co nemáte pořádně vyzkoušené.“
Ještěže jsem opravdu nezávodila, protože kraťasy se mi vyhrnovaly solidně. Nu, aspoň mě to trochu donutí zapracovat na nohách, domnívám se.
Startovní čísla měl Jirka. Ujistila jsem ho, že fakt klušeme a celou cestu si povídáme. Takže nejen, že jsem „vypadala“, ještě jsme se plahočili na chvostu, a to i včetně cílový rovinky. Přesně jak velí název běhu „DO POHODY“.
Žádný předstartovní stres, kalhoty jsem si svlíkala asi 10 minut před startem, předzávodní rozcvičky netřeba. Anarchie. Ale o to víc mě to bavilo.
Díky absenci hodinek mě nehonil žádný čas, neanalyzovala jsem, jestli běžím moc pomalu nebo moc rychle, dokonce jsem ani příliš přesně nevěděla, kolik km máme za sebou, kilometrovníky tam nebyly (já vím, na 3,3 km okruhu není těžký počítat, ale nepotřebovala jsem to). Vzhledem k tomu, že jsme běželi opravdu pomalu, a v kopcích (tři delší a tři kratší) jsem i dost šla, protože je teď fakt nedávám, odhadovala jsem, že to dáme tak za 1:10. Radši jsem se ani v cíli Jirky neptala, bylo mi to jedno. Brala jsem to jako trénink, cestu zpátky do formy – a byla jsem za to moc ráda, protože samotnou mě to teď fakt neba. Bylo mi jedno i to, co si myslí kdo kolem, protože co kdo ví o tom, proč dneska běžím takhle. Moc jsem si to užila – i když se to místy neobešlo bez fňukání – a s Jirkou jsme si konečně stihli pořádně popovídat, včetně drobného rozboru mých běžeckých splínů:) I za to jsem byla ráda.
Do cíle jsem snad poprvé v životě doběhla v klidu a ne s pocitem, že to se mnou švihne. I když teda v průběhu to chvílema úplně ideální nebylo a zvažovala jsem, že dám kolečka třeba jen dvě.
A pak mi Jirka řekl, že jsme to „běželi“ za 59! 😀
Zkrátka do pohody!
Ponaučení: bez běžecké výbavy (nejen) na závody nelez!
