Občas se mě někdo zeptá…. Můj manžel překvapivě asi taky obden…
~ A proč už (tolik) nelezeš? To ti ten boulder nechybí?! Předtim jsi tam byla pořád! A teď máš ZAS běhání?!? Nepřijde ti to divný? Že to nějak střídáš…?!
A na to já mu řikám: děláš si ze mě pr*el?!
Jistě, občas mě napadne, proč jsem si dala „tu“ běžeckou pauzu, proč vyplynula… Koneckonců jsem o tom ale psala tady: Proč teď víc lezu, než běhám. – ve zkratce: těhotenství, mateřství, bla bla… neměla jsem tolik času, příležitostí zas běhat, trénovat, předchozí formu jsem viděla daleko… bla, bla, …
Jistě mě i napadne, jak bych třeba možná běhala teď, kdybych se k tomu naplno vrátila zas hned po porodu – resp. šestinedělí…
Ale nakonec stejně skončim u toho, že všecko je proces. Vývoj. A že se věci dějou. Z ňákýho důvodu.
Když mi tohle někdo řekl po úrazu (přetrženej přední zkříženej vaz v koleni, prasklej meniskus – po blbym seskoku/dopadu z bouldrovky), strašně, ale fakt strašně, mě to vytáčelo. Bylo to asi tak to poslední, co jsem chtěla slyšet. A vim, že kdyby se ten úraz nestal, určitě teď rubu 7A bouldry…:D A pořád moc neběhám.
Ale stalo se.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Řikám tomu „můj životní paradox“.
Vim, že jsem lezla, možná drtila hodně… Ale chtěla jsem to tak. A možná si i můžu myslet, že „se mi to stalo za trest“.
Ale už to tak nějak beru, že se to prostě stalo.
A že mě to vrátilo k běhání, kde mě moje zranění – zatím – nelimituje. Ani v tréninku, ani na závodech. Pro dost lidí překvapivě.
A jsem v tom teď šťastná. A cejtim, že to tak mělo bejt.
Stejně tak jsem šťastná za to, že jsem si prožila krásnej půlrok lezení, kdy jsem se chtěla zlepšovat a hlavně potkala nový kamarády a zažila super věci.
Na boulder nechodim, protože prostě nemůžu.
Bezprostředně po úrazu jsem byla strašná hrdinka a měla pocit, že se přece nikdy nezačnu bát – proč jako? A že to bude dobrý. No, realita je dost jiná. Nemůžu skákat, nemůžu padat, nevíme, co by to udělalo. A zkoušet to, je pro mě moc velkej risk. Bojim se rozhodně víc i na laně, pokud nelezu na druhym. Zůstalo mi to jako občasnej koníček, pro radost, přičemž vim i tady, že „bych měla lézt“ pravidelně, jináč půjde i to něco málo nabyté do kopru… A tak to chci i mít.
Na operaci jít nechci. Dlouhá rekonvalescence, minimálně rok, s nejistym výsledkem. A ani v oblasti případnýho nástupu artrózy nelze říct, které řešení je lepší. (Nejlepší by bylo bývalo se nezrakvit… ale to bych asi zas neběhala…)
Takže proto. Je to jasný. Už se mě na to neptejte.
