This error message is only visible to WordPress admins

Error: API requests are being delayed for this account. New posts will not be retrieved.

There may be an issue with the Instagram access token that you are using. Your server might also be unable to connect to Instagram at this time.

Podryho 7 pohoří v Jizerkách: Nahoru dolu s hlaďákem

Podry píše:

Hezký nápad uspořádat běžecký seriál v našich horách při spolupráci s horskou službou mě zaujal. Něco ve stylu seriálu Běhej lesy, kam se chystáme, ale trochu víc drsného, trailového a pořádně do kopce. Každý ze závodů by měl pokořit rovnou jedny z nejvyšších vrcholů jednotlivých pohoří. První závod tak vedl i přes vrchol nejvyšší hory Jizerských hor – Smrk.

Bohužel se ke mně informace o konání tohoto závodu dostala dost pozdě – a vlastní celý byl vypsán tak trochu last minute, kdy už má většina lidí závody nalinkovány. Možná tak v březnu, a to ještě díky kamarádovi, který se na uspořádání prvního závodu v Novém Městě pod Smrkem podílel. I tak jsem ale neodolal a chtěl tuhle novinku kousek od domova ochutnat a porovnat, v čem se liší od mého oblíbeného říjnového Běhu na Smrk.

Závody ze seriálu 7 pohoří 2017

www.7pohori.cz

  • Beskydy
    • sobota 17. 6. – Javorový vrch
  • Jeseníky
    • neděle 16. 7. – Kouty nad Desnou
  • Krkonoše
    • neděle 10. 9. – Pec pod Sněžkou
  • Orlické hory
    • sobota 23. 9. – Čenkovice
  • Krušné hory
    • sobota 7. 10. – Plešivec
  • Šumava
    • neděle 22. 10. – Železná Ruda

Počasí bylo tu poslední dubnovou sobotu spíše aprílové, okusili jsme déšt, kroupy, sněhová pole i příjemné sluneční paprsky. Také teplota vzhledem k velkému převýšení poměrně kolísala, prostě ty pravé jizerské podmínky. V některých úsecích rozbahněná trať spolu se sněhovým popraškem na vrcholu Smrku jen podtrhla rozmanitý ráz závodu.

Nejvíc se mi líbily pasáže ne tak zcela obvyklé, mimo turistické trasy a někde i prostě jen skrz přírodu, trail se vším všudy. Zřejmě kvůli technice a zázemí pořadatelů se startovalo o něco níže v areálu Junior Campu, než bylo původně uvedeno v propozicích, ale ten úvodní kopeček po asfaltu mě aspoň zahřál a těch pár stovek metrů se dalo vydržet. Jo a navíc já vlastně proti asfaltu při závodech nic nemám, naopak.

Výše uvedené okolnosti – počasí a možná pozdní propagace – se podepsaly na menší účasti, kdy vybíhalo na obě trati jen pár desítek statečných. Navíc ani trasy obou závodů nejsou zrovna stavěné pro sváteční běžce. Kratší trať měla asi 14 km a vítězní muži běželi výrazně nad jednu hodinu. Delší hlavní trať nakonec po úpravách na poslední chvíli měřila dle údajů GPS něco přes 24 km. Sám moc s chytrými hodinkami neběhám, takže nevím ani jak moc velké bylo převýšení (634 m), součet stoupání (1 361 m) či další chytré veličiny.

Kopce dolů neumím

Super značení

Značení bylo super. Opravdu jedno z nejlepších, které jsem v terénu zažil. Výrazné fáborky (spíš fábory, velké, dlouhé) po pár metrech a na křižovatkách či změnách trati bytelné cedule. Snad jednou během závodu byla jedna z cedulí napůl zničená, a to bylo také jediné místo, kde jsem mírně zaváhal, kudy dál. Občerstvovací stanice byly celkem tři, a to je myslím tak akorát. Dostatečně vybaveny vodou, iontovým nápojem, čajem, banány a nějakou bílou tabletkou. Vždycky jsem si dal jen kousek banánu a trochu vody, až na té poslední jsem si dal i tajemnou tabletku. Přesto jsem dostal hlaďáka. Ale to vše jen mou vinou, protože jsem si nevzal žádný gel, žádné presporty, jen klasickou „italskou“ snídani – caro se sladkým pečivem.

Vlastní průběh závodu zas až tak moc zajímavý nebyl, vyběhli jsme zmíněný asfaltový kopeček za čtyřkolkou Horské služby a naběhli do terénu. Zatím spíše mírného a táhlého. Prvních pár minut se mnou běžel kluk z kratší trati a nějaký mladý borec z mé distance. Kamarád Dan přesně podle předstartovní prognózy volil klidnější začátek, takže jsem ho až do cíle ani nezahlédl. Zhruba po 10 minutách jsem na trati osaměl a zbývající skoro dvě hodiny si vychutnával krásy Jizerských hor. Popsat kudy jsme běželi vlastně ani moc neumím, přestože rodilý Liberečák s polovinou příbuzenstva v Hejnicích, jsem ta místa hlavně v první části závodu neznal.

Ale jedno vím jistě: po rovině ani památky, samé nahoru dolů s tím, že to nahoru výrazně převyšovalo to dolu, a to až k rozhledně na vrcholu Smrku. Odtud to zase bylo spíš dolů s tím, že ke konci závodu po dlouhém trailovém seběhu v bahně, sněhu, kořenech a kamenech přišly dva výšvihy do kopečka a tady už se přiznám, jsem přešel do chůze. Jednak díky již zmiňovanému hlaďáku, ale hlavně díky absenci tréninku. Ale nakonec vše dopadlo, a když jsem viděl fandícího Evíka, který mi běžel naproti, už jsem věřil, že to dolů nějak doklepu (Evík doplňuje: trmácíte se mu naproti, ve sněhu, zimě.. a on vám ve vteřině frkne s vidinou co nejpřísnějšího traťáku pro další ročníky). A taky se mi potvrdila známá pravda, že do kopce mi to jde dobře, z kopce se bojím a neumím to, no a pokud přijde po dlouhém prudkém seběhu další kopec nahoru, je se mnou ámen.

Jen pro zajímavost, nahoře na Smrku jsem byl v čase přibližně 1:24 a v cíli pak až za 2:05, přestože jsem si říkal, že bych to měl dát pod dvě hodiny. Tak třeba příště na suché trati.

Tradiční shrnutí na závěr: povedený závod, který bych si rád zaběhl i příště. Ani pořadatelům nemám co vytknout, i když pravda je, že jsem v tomhle ohledu hodně nenáročný. A navíc sekaná s bramborovou kaší, jenž byla součástí startovného, je mé oblíbené jídlo, takže palec nahoru i za ni.

Foto: 7 pohoří a Evík