Podry píše:
Hezký nápad uspořádat běžecký seriál v našich horách při spolupráci s horskou službou mě zaujal. Něco ve stylu seriálu Běhej lesy, kam se chystáme, ale trochu víc drsného, trailového a pořádně do kopce. Každý ze závodů by měl pokořit rovnou jedny z nejvyšších vrcholů jednotlivých pohoří. První závod tak vedl i přes vrchol nejvyšší hory Jizerských hor – Smrk.
Bohužel se ke mně informace o konání tohoto závodu dostala dost pozdě – a vlastní celý byl vypsán tak trochu last minute, kdy už má většina lidí závody nalinkovány. Možná tak v březnu, a to ještě díky kamarádovi, který se na uspořádání prvního závodu v Novém Městě pod Smrkem podílel. I tak jsem ale neodolal a chtěl tuhle novinku kousek od domova ochutnat a porovnat, v čem se liší od mého oblíbeného říjnového Běhu na Smrk.
Závody ze seriálu 7 pohoří 2017
- Beskydy
- sobota 17. 6. – Javorový vrch
- Jeseníky
- neděle 16. 7. – Kouty nad Desnou
- Krkonoše
- neděle 10. 9. – Pec pod Sněžkou
- Orlické hory
- sobota 23. 9. – Čenkovice
- Krušné hory
- sobota 7. 10. – Plešivec
- Šumava
- neděle 22. 10. – Železná Ruda
Počasí bylo tu poslední dubnovou sobotu spíše aprílové, okusili jsme déšt, kroupy, sněhová pole i příjemné sluneční paprsky. Také teplota vzhledem k velkému převýšení poměrně kolísala, prostě ty pravé jizerské podmínky. V některých úsecích rozbahněná trať spolu se sněhovým popraškem na vrcholu Smrku jen podtrhla rozmanitý ráz závodu.
Nejvíc se mi líbily pasáže ne tak zcela obvyklé, mimo turistické trasy a někde i prostě jen skrz přírodu, trail se vším všudy. Zřejmě kvůli technice a zázemí pořadatelů se startovalo o něco níže v areálu Junior Campu, než bylo původně uvedeno v propozicích, ale ten úvodní kopeček po asfaltu mě aspoň zahřál a těch pár stovek metrů se dalo vydržet. Jo a navíc já vlastně proti asfaltu při závodech nic nemám, naopak.
Výše uvedené okolnosti – počasí a možná pozdní propagace – se podepsaly na menší účasti, kdy vybíhalo na obě trati jen pár desítek statečných. Navíc ani trasy obou závodů nejsou zrovna stavěné pro sváteční běžce. Kratší trať měla asi 14 km a vítězní muži běželi výrazně nad jednu hodinu. Delší hlavní trať nakonec po úpravách na poslední chvíli měřila dle údajů GPS něco přes 24 km. Sám moc s chytrými hodinkami neběhám, takže nevím ani jak moc velké bylo převýšení (634 m), součet stoupání (1 361 m) či další chytré veličiny.
Kopce dolů neumím
Značení bylo super. Opravdu jedno z nejlepších, které jsem v terénu zažil. Výrazné fáborky (spíš fábory, velké, dlouhé) po pár metrech a na křižovatkách či změnách trati bytelné cedule. Snad jednou během závodu byla jedna z cedulí napůl zničená, a to bylo také jediné místo, kde jsem mírně zaváhal, kudy dál. Občerstvovací stanice byly celkem tři, a to je myslím tak akorát. Dostatečně vybaveny vodou, iontovým nápojem, čajem, banány a nějakou bílou tabletkou. Vždycky jsem si dal jen kousek banánu a trochu vody, až na té poslední jsem si dal i tajemnou tabletku. Přesto jsem dostal hlaďáka. Ale to vše jen mou vinou, protože jsem si nevzal žádný gel, žádné presporty, jen klasickou „italskou“ snídani – caro se sladkým pečivem.
Vlastní průběh závodu zas až tak moc zajímavý nebyl, vyběhli jsme zmíněný asfaltový kopeček za čtyřkolkou Horské služby a naběhli do terénu. Zatím spíše mírného a táhlého. Prvních pár minut se mnou běžel kluk z kratší trati a nějaký mladý borec z mé distance. Kamarád Dan přesně podle předstartovní prognózy volil klidnější začátek, takže jsem ho až do cíle ani nezahlédl. Zhruba po 10 minutách jsem na trati osaměl a zbývající skoro dvě hodiny si vychutnával krásy Jizerských hor. Popsat kudy jsme běželi vlastně ani moc neumím, přestože rodilý Liberečák s polovinou příbuzenstva v Hejnicích, jsem ta místa hlavně v první části závodu neznal.
Ale jedno vím jistě: po rovině ani památky, samé nahoru dolů s tím, že to nahoru výrazně převyšovalo to dolu, a to až k rozhledně na vrcholu Smrku. Odtud to zase bylo spíš dolů s tím, že ke konci závodu po dlouhém trailovém seběhu v bahně, sněhu, kořenech a kamenech 
přišly dva výšvihy do kopečka a tady už se přiznám, jsem přešel do chůze. Jednak díky již zmiňovanému hlaďáku, ale hlavně díky absenci tréninku. Ale nakonec vše dopadlo, a když jsem viděl fandícího Evíka, který mi běžel naproti, už jsem věřil, že to dolů nějak doklepu (Evík doplňuje: trmácíte se mu naproti, ve sněhu, zimě.. a on vám ve vteřině frkne s vidinou co nejpřísnějšího traťáku pro další ročníky). A taky se mi potvrdila známá pravda, že do kopce mi 
to jde dobře, z kopce se bojím a neumím to, no a pokud přijde po dlouhém prudkém seběhu další kopec nahoru, je se mnou ámen.
Jen pro zajímavost, nahoře na Smrku jsem byl v čase přibližně 1:24 a v cíli pak až za 2:05, přestože jsem si říkal, že bych to měl dát pod dvě hodiny. Tak třeba příště na suché trati.
Tradiční shrnutí na závěr: povedený závod, který bych si rád zaběhl i příště. Ani pořadatelům nemám co vytknout, i když pravda je, že jsem v tomhle ohledu hodně nenáročný. A navíc sekaná s bramborovou kaší, jenž byla součástí startovného, je mé oblíbené jídlo, takže palec nahoru i za ni.
Foto: 7 pohoří a Evík
