Podry píše:
Tak máme letos za sebou už tři závody série Běhej Lesy a je čas bilancovat.
Nejdřív to nejdůležitější: přestože jsem se vloni na konci sezóny dušoval, že už běhat nebudu, a když, tak něco jen tak krátkého a v okolí Liberce, dopadlo to jako vždycky. Závody rozhozené po půl republiky a nejčastější vzdálenost 20 km plus. Ach jo. Navíc kilometráž 40-50 km týdně je tak pro udržení váhy, a co je ještě horší, z těch 40-50 km je 20 km závod a pár klusů kolem 10 km s Evíkem. A pak se divím, že zpomaluju!
Ale ani to by mi možná tak nevadilo, kdyby to aspoň tak nebolelo. A teď myslím nejenom ten závod (to je jasný, bez tréninku to bolí), ale bohužel i při těch klusech po 5:30 necítím lehkost jako dřív, nýbrž bolest. Někdy kolena, častěji chodidla, ale nejvíc je to taková celková únava, spíš bych si lehnul. Regeneruju jako šnek a netuším, kam až to zajde. Budu běhat jen jednou dvakrát týdně a pak si vyrazím mezi veterány na desítku kolem 40 minut a budu po závodě rád, že nedostanu infarkt a že se dobelhám do auta? Katastrofické vize se pomalu stávají realitou. No, tak jsem si pobrečel a konečně pár stručných komentů taky k těm závodům.
Běhej Lesy Karlštejn: Nadávání na blba, co přeznačil trať
Už příjezd věštil, že to bude stejná masovka jako loni, naštěstí jsem ukecal chudáka, co navigoval auta někam doprčic, a zaparkoval na kraji obce. Stejně se nám pak tradiční ceny – paletka Birellů – cestou zpět dost pronesly. Počasí hezké pro výletníky na hradě, pro většinu vytrvalců včetně mne dost nepříjemné. Na startu známé tváře borců objíždějících seriál BL, a loňský vítěz Mrázek nikde, takže jsem si říkal, že bych mohl bojovat o bednu.
Po výstřelu jsem vyběhl spolu s jedním mladíkem a v prvním táhlém kopečku jsme osaměli vpředu. Po pár minutách a dalších hupech jsem zůstal sám, ale onen mladík byl pořád v doslechu. Pak už se díra zvětšila, neslyšel jsem ničí dech ani kroky, a tak jsem se soustředil na cyklistu, který byl určen pořadatelem jako předjezdec.
Bohužel po delším a prudším seběhu náhle skončily fáborky označující trať a já i cyklista jsme znejistěli. Cyklista se vydal někam hledat fáborky a já zůstal stát na křižovatce asfaltky a asi dalších dvou či tří pěšin. Po chvíli mě doběhl ten rychlý mladík a společně jsme se pokoušeli hledat fábory. Poté přibíhali z kopce další a další závodníci a všichni se nabalovali k nám. No a různě se pokoušeli zjistit, kam že to vlastně máme běžet. Kupodivu nikdo to netrefil, ani vlevo, ani vpravo, až nakonec jsme se rozběhli zpátky do toho dlouhého kopce a proti nám další davy lidí. Docela dost mě to znechutilo (jinými slovy byl jsem sprostý), protože jsem těch prvních 5-6 km makal zbytečně. Na vrcholu stoupání to bylo ještě horší, protože tam další proud lidí správně odbočil doprava po pěšince a ignoroval schválně špatně zavádějící fáborky. Vmísil jsem se do téměř jednolitého davu a začal předbíhat zprava zleva, jak to šlo.
Po pár minutách jsem se dopracoval skoro do čela, a zase fáborky odbočovaly doleva podél okraje lesa, jenže jeden kluk tvrdil, že si to z loňska pamatuje a že musíme doprava mírně vzhůru. Dal jsem na něj a společně jsme tedy běželi teď už v čele, někdo šel za námi, někteří doleva a někteří jen stáli a nadávali. Po pár stovkách metrů se objevily fáborky na správném místě, a tak jsem poděkoval tomu klukovi a rozběhl se obvyklým tempem násobeným vztekem na toho debila, co si dal takovou práci a znehodnotil stovkám závodníků i desítkám pořadatelů závod. Zbytek závodu už byl značený dobře, jen na kontrole se divili, kde mám cyklistu. Při stoupání kolem hradu Karlštejn se mi do cesty přimotali nějací ožralí turisté, ale i to jsem ustál. Pak se připojil dav lidí z kratší trati, já vklouzl mezi ně a opatrně si klestil cestu k cíli.
V lomu to bylo zase parádní a tentokrát jsem si to užil bez stresu, kochal jsem se, pozdravil Evíka, poslouchal Indiány, jen na to selfie jsem neměl telefon.
V cíli samozřejmě zmatky, a tak ani nikdo pořádně nevěděl, kdo vyhrál, kdo zabloudil, kdo nezabloudil. Za to se ale na pořadatele zlobit nemůžu.
Celkové hodnocení: byl jsem hlavně rád, že už je to za mnou. Přeci jen jsme na trati strávili o dost déle, nohy ztuhlé zmateným pobíháním, postáváním a následným kličkováním a ze sluníčka lehký úpal. Ale protože jsem vyhrál (a taky v Tandemu s Evíkem!), tak konec dobrý, všechno dobré, ne? A ta Amerika!
Běhej Lesy Brdy: Když mě předběhl, mohl jsem se kochat
Na tuhle štaci jsme nakonec jeli proto, že to tam neznáme a že to tam tedy poznáme. A myslím, že se to podařilo, přestože jsme výjimečně jeli do Brd jen na otočku, většinou totiž spojujeme závod s nějakým pobytem. Stejně jako v případě Karlštejna bylo vedro. A možná ještě horší, protože takhle špatně jsem se už dlouho necítil. Nikdy jsem vedro nemiloval, ale s každým rokem je to horší a horší, co budu dělat v šedesáti netuším, asi se odstěhuju na Island.
Na Brdech s námi byl i kamarád Dan, takže v autě příjemné rozptýlení, navíc dorazili druhým autem i Šléglovi s Vlčákem, a protože Johnny neběžel, posloužil nám ostatním jako úschovna a support.
Po startu vyběhli všichni jako splašení a první km prý byl kolem 3:12, což je i možné, protože to bylo pořád mírně z kopce. Pak ovšem následovalo zhruba 5 km skoro pořád do kopce, sice táhlého, ale otravného. Na počátku stoupání jsem byl pořád v čele, ale doběhl mne mladík v modrém dresu a chvilku jsme běželi společně. Hned na prvním narovnání mi ovšem začal utíkat a už tehdy jsem začínal tušit, že tentokrát asi nevyhraju. Sice byl pořád jenom kousek přede mnou a vždycky, když se běželo do kopce, jsem ho malinko stahoval, ale při narovnání mi čím dál víc utíkal, a to mě štvalo.
Běželo se hezkou přírodou, i kolem rybníků, ale místo přírody jsem se fixoval na modré tričko a nevzdával boj, co kdyby náhodou po půlce zpomalil. Jenže zpomalil jsem já. 
Kolem 12. km jsem na něj ztrácel asi 40 s, ale odstup se pořád zvětšoval, až jsem ho už vůbec neviděl a mohl se tedy začít kochat.
Jenže jsem místo kochání trpěl. Hlavně vedrem. Poslední asi km závodu byl po silničce odporně stoupající, a to už jsem byl tak zlomený, že jsem šel v prudších pasážích pěšky a bylo mi to jedno. Nikdo přede mnou, nikdo za mnou, jen vztek, že ta pitomá silnice pořád stoupá a stoupá.
Dokonce ani vidina úspěchu v týmové soutěži mne nedonutila v konci se hecnout. Po doběhu jsem se ani nešel vyklusat, jak mi nebylo dobře. Navíc Evík mi chtěl v posledních metrech fandit, a fandil na špatném místě, takže jsem ho chvíli hledal a nakonec jsem byl rád, že mne neviděl dobíhat.
Celkové hodnocení: trať krásná, vedro odporné a můj pocit z výkonu nepopsatelný zdvořilou češtinou. A ten kluk v modrém triku má maraton kolem 2:30, takže se nemůžu divit, že nezpomalil. Ještěže aspoň v týmech jsme obhájili titul z Karlštejna!
Slavkovský les: Ve finiši rychlý jako zamlada
Týden po svatebním veselí jsme vyrazili do Slavkovského lesa na takovou první malou svatební cestu. Moc se mi nechtělo závodit, hlavně proto, že po vypětí ze svatebních příprav i ze samotné akce se mi chtělo jen spát a běhat jsem vyrážel jen z donucení s Evíkem. Ovšem manželka vše zařídila, a tak mi nezbylo než ji poslechnout.
Vyrazili jsme už v pátek po práci a ubytování v penzionu U pejska a kočičky (dobře tam vaří!) poblíž Mariánských lázní bylo hezké. Spali jsme dlouho, a po snídani jsme šli zase spát. Před obědem jsme vyrazili do lázní na něco sladkého, protože start byl v 15.00. Opět největším lákadlem byla trať, protože jsem nikdy s výjimkou vojenské služby v tomto kraji nebyl. Naštěstí po vlnách veder přišla studená fronta, a to byla moje spása. Přeci jenom v Liberci jsem celý život zvyklý spíš na deštíky a zimu, než na subtropy.
Už start v místě Kladská byl moc hezký, okolo rybníky, lesy, taky se mi líbilo, že jsme byli poměrně vysoko, skoro jak u nás v Jizerkách.
Opět tady byly známé tváře ze zastávek BL, Šléglovi i Vlčák, jen ten Dan chyběl. Navíc jsme se potkali i s Monikou a Adamem Hlouškovými, kteří nám slibovali odvetu v Tandemu za Karlštejn.
Po startu mírně do kopečka po asfaltové silničce jsem šel do čela a doufal, že si takhle poběžím pro vítězství v klidu až do cíle. Neohlížel jsem se a běžel v domnění, že mám solidní náskok. Jenže tak na 4. km jsem slyšel jakoby za mnou někdo běžel. A taky jo, nějaký kluk s hlavou jak koleno to valil za mnou z kopce šílenou rychlostí. Doběhl mne a říká: ty jsi to asi přepálil na začátku,viď? No možná měl pravdu, a tak jsem mu řekl, ať si tedy běží. Ale nakonec jsme běželi spolu až do cíle. Tedy já běžel těsně nalepen za ním celých 19 km zbývajících do cíle doufaje, že jsem ve finiši rychlý jako za mlada.
Zajímavé bylo, že jsme si ani nepovídali, on tahal, já za ním koukal, jak mu kmitají nohy, občas jsem kouknul i do lesa okolo, nebo na rybník. Pohodička. Vždycky do kopečků jsem cítil, že on zpomaluje a že jsem na tom trochu líp, ovšem po rovinkách to táhnul jak lokomotiva. Patří mu velký dík, protože mi závod strašně rychle utekl.
Mělo to ovšem i jednu stinnou stránku, nestaral jsem se o tempo a možná jsme společně šli o trochu pomaleji, což se pak odrazilo v soutěži Tandemů, kde jsme skončili s Evíkem o kousek až třetí. Ke konci jsme i docela taktizovali, připomínalo mi to dojezdy cyklistů. No, a pak jsem asi sto padesát metrů před cílem nastoupil a vyhrál. Až mi to bylo v cíli líto, ale on to vzal sportovně a říkal, že si na mě ve finiši věřil. Aby ne, když vedle něj běžel takovej opelichanej děda. Každopádně sprintovat po 23 km byl docela zážitek a vítězství jako bonbónek k tomu.
Celkové hodnocení: dobré počasí, hezká běhavá trať většinou po silničkách v lesích, sprintíček do cíle potěšil. Jen jsem po doběhu začal cítit trochu pravou achilovku a rozhovor s redaktorem TV Nova za účasti mé manželky na téma „jak se vám běželo čerstvě po svatbě“ byl docela stresující. PS: Hlouškovi nás přejeli s přehledem.
Extra tip na výlet
Na druhý den jsme se po cestě domů zastavili na zámku a hradě v Bečově nad Teplou, jehož největším lákadlem je relikviář svatého Maura. A taky jsme si místo výklusu vyšlápli na Říp.
Letos už se chystáme na Běhej Lesy nejspíš jenom na naši srdcovku do Bedřichova – akorát Jizerskou padesátku si už odpustím a pokorně se přehlásím na třiadvacítku.
Foto: Yan Renelt, Běhej lesy a archiv
