3:50 na kilák? Levou zadní. Vyzkoušela jsem si canicross

Přechodné období umožňuje věnovat se věcem, na které by po čas tréninkového zápřahu nebylo tolik času. A tak jsem v neděli konečně měla šanci vyzkoušet si běh se psem (psy mám odmala moc ráda!), a to díky Honzovi z Run for fun Liberec. Bylo to super!

Facebooková skupina Podještědský canicross

U liberecké ZOO se nás sešlo asi osm. Nejprve jsem se nasoukala do opasku docela podobnému jako je sedák na lezení:) Se psem v postroji mě pak spojovalo vodítko s amortizérem. Mým prvním běžeckým parťákem měla být Finix – krásná fenka vlčáka, ale později jsem si vyzkoušela i menšího, kokršpanělovi podobného, Bena. Podle všeho lze běhat skoro s každým psem (naučíte-li ho to; psi do kapsy se nepočítaj:), neboť naše partička skvěle naplňovala pořekadlo „každej pes, jiná ves“. A psiska mohutně natěšená na pohyb, štěkala jak o život – na to si třeba zvyknout.

Každej pes, jiná ves:) Tady mám fenku vlčáka Finix.
mapka
Červeně je trasa našeho canicrossu

Míříme do Liďáků. Prvních cca 200 metrů byl docela šok, pes vyletěl, se mnou to škublo, táhnul mě, sotva jsem se stihla vzpamatovat. Dost nezvyk a nic příjemného, pomyslela jsem si. Po chvilce jsem si ale zvykla a zalíbilo se mi to. Nejdůležitější je si totiž uvědomit, že se psem odpadají skoro všechny předpoklady „nač mám natrénováno“. Běžíte prostě o dost rychleji. Letíte. Všichni kolem mě letí. (No jasně, logicky:)

Výběhy kopců najednou přestávají být tak šílené, protože pes vám hodně pomůže. Čím větší, tím víc. A tak mám najednou na hodinkách svižnější tempo skoro o minutu. V průběhu ho povzbuzuju a chválím. A nahoře se také vydýchávám o fous víc než jindy. S postupujícím časem se ale pes unavuje a do posledního kopce zpomaluje.

dsc_0810-2
Seběhy provází dopady tvrdší než kdy jindy

Ze začátku mám strach, abych na nějakého psa nešlápla, nemotali se, neporafali se, ale jsou dost ukáznění, povětšinou si hledí svého a já mám tak o starost méně. Když potřebujeme zahnout, používá se povel levá / pravá.

Letíme i po rovině, s větší Finix rychleji, s menším Benem pomaleji, ale letíme a já průběžně hážu oči na hodinky: 4:30 min/km, 4:10, 3:50. To mě baví.

Au, seběh

Daň si tohle všechno hezké vybírá naopak z kopce. To je nářez a docela to bolí. Pes žene, vy se ho snažíte zpomalit (ať už tažením vodítka, nebo povelem), ale moc platné to není. Zatímco jindy se snažíte mít nějaký styl – aby nárazy nebyly tak tvrdé, koukat pod nohy, abyste si nerozbili čumák, tady ani jedno z toho dost dobře nejde. A tak se jen modlíte, aby podzimní listí neukrývalo nějakou zradu a aby už ten proklatý seběh skončil. Au.

Celkem jsme dali asi 6km. Ještě se dozvídám, že většina zúčastněných běhá výhradně se svým chlupáčem. A taky, že aby to fungovalo, chce to docela dost nacvičování, rozhodně to nejde automaticky. Ale když se to podaří, je to paráda a páníčkům to mj. umožňuje trávit spolu více času a zábavně.

Když jsem pak běžela domů – už bez psa – v porovnání s letem se psem mi přišlo, že běžím děsně pomalu, i když hodinkově to tempo bylo vyšší, než můj běžný klus. A den poté cítím zadek.

Celkově jsem ale nadšená!

dsc_0826_2
Bena canicross hodně baví

Ráda budu canicross do svého tréninku pro zpestření zařazovat – ano, na jednu stranu chci na sobě makat klasickou cestou, na druhou ale i chci, aby mě to bavilo a bylo to pestré. A možná si už v neděli pro legraci zkusím takový závod!:)) A až jednou budu moct mít vlastní psisko, běhání s ním je jasná volba.