Většinou když jedu po závodě domů, už už se mi v hlavě sumíruje zápisek na blog. Někdy (dost často) už si píšu v hlavě při závodě. Ale tentokrát? Pusto prázdno. Myšlenky byly jinde. V běhu.
Jako by tentokrát – snad s výjimkou tradičního ženského problému „co na sebe“ – nebylo o čem dumat.
Zpětně si říkám, že vše prostě bylo dokonale promyšleno a nalinkováno (hahaha:).
I když jsme ten závod samozřejmě brali i jako (tradiční) otvírák sezóny, který má ukázat formu a nastolit, jak se bude sezóna ubírat dál (a nějak podobně to řekl i Víťa:), něco už jsme mohli tušit z mojí únorový pětky. A tak to pro nás (to jako pro mě a trenéra) byl zároveň závod důležitý, kde jsem chtěla zaběhnout hezky.
Zápisek loňský: Tradiční Pečky a trochu smolný osobák
Proto jsme „mu dali všecko“. To se jednou takhle Podry v neděli týden před závodem probudil (což ostatně taky nechápu – já když otevřu oči, jsem ještě nejmíň půl hodiny v módu sleep: nemyslim, nemluvim, nemluvte na mě; a Podry? jen co otevře oči, tak mele a mele… což se ani v nejmenším neslučuje s mým bodem 3…) …, a vyhrkne: „Evino, tenhle týden VŠE PRO PEČKY!“
V praxi to znamenalo, že nezáleží na ničem jiným, než na tom závodě. Trénink, spánek, jídlo, regenerace, stres, myšlenky, debaty, sex, práce, … vše pod vlivem Peček a zhruba i ve zmíněném pořadí. Claim to byl libozvučný, co víc i výstižný – a já chtěla zaběhnout hezky – takže se to náramně ujalo a vše se u nás doma tedy točilo jen kolem Peček. Štěstí, že ta kočka neumí mluvit, asi by nás oba poslala někam…
Ještě týž den jsme si naordinovali nálož relaxu, saun, pár, vířivky (v Babylonu). Když jsme se v pondělí cpali prejtem (já) a bramborákem (Podry), hašteřili jsme se, jestli to je teda to naše „vše pro Pečky“?! Když jsem chtěla viset na tyči trénujíce shyb, byla jsem okřiknuta, že před Pečkama se nevisí. Do toho zásah přírody… Evino, ty jsi to dostala – před Pečkama?! – snad to do tý doby přejde! Ani hádat jsem se nemohla… A tak podobně.
S tím jídlem to byl trochu boj, protože mám pořád hlad. K tomu tak nějak vím, co před závodem spíš (ne)jíst, a tak jsem to musela nějak vybalancovat (třeba tím prejtem, že jo?!:). Jakoby tělo ovšem tušilo, že nás čeká důležitý závod a chtělo si uzmout a nasyslit co nejvíc energie. Snažila jsem se ho poslouchat, i když se to trochu tlouklo s mým záměrem být na závod lehká. Takže to nakonec dopadlo tak, že jsem ještě v pátek po večeři, těsně před závodem, asi v deset večer, chroupala musli a čokoládu. Vše pro Pečky.
Ambice, taktika a risk
Podry po dlouhých spekulacích – a na základě předešlý pětky – stanovil odhad, jak bych mohla / měla běžet. Naštěstí docela široký. Že prý tak za 47 až 48. Ale i kdybych šla za 49, bude to dobrý a osobák (do té doby 49:32). (Od Peček už můj kámoš) McMillan vypočítal, že při kiláku za 3:59 je desítka za 48:39; při pětce za 22:11 – 46:04 – no prostě mám ten kilák ještě nějakej pomalej:))
Co jsem si myslela já? Furt jsem tomu času z pětky nemohla moc uvěřit, nechápala jsem, kde se to ve mně vzalo, a jestli to třeba nebyl nějaký momentální omyl:) Ale dvakrát pětka je 44:22, k tomu nějaká ta minutka navrch… Docela jsem si věřila. A měla opět:) ambiciózní plán. Který stejně tak ale nemusel vyjít.
Jenže nedávno když jsem přemítala nad tím, jak vlastně člověk zjistí, jak rychle má běhat závody a jestli si (ne)schovávat síly na finiš a co vlastně (ne)vydrží, došla jsem k tomu, že jedinou cestou, jak to zjistit, je si to fakt v těch závodech zkoušet. Riskovat. I za cenu toho, že z toho nakonec vyleze závod zpackaný. I pak by to byla ale cenná zkušenost, jak příště ne.
Takže jsem si řekla (a Podrymu radši ne:), že zkusím vyběhnout skoro jako tu pětku (když už umím pětku jako trojku🙂 a uvidím. Na radu sportovní psycholožky Veroniky Balákové, a docela se mi to osvědčilo a prý to tak dělá i Kuba Smetana (který měl za úkol mi dálku posílat rychlost:), si před závodem připravuju taktiku, přehrávám si jeho průběh předem. Pečky jsem už dvakrát běžela, takže tu trať – s několika mírnými a krátkými stoupáními – trochu znám. Ideální příležitost mi k tomu přineslo středeční polehávání na kosmetice, čas sama pro sebe. První pětku zvládnu, věděla jsem. Pak už bude přede mnou „jen“ pětka z Braníku, za chvíli už jen Líbalova trojka, pak už jen dvoukilák, kterých jsem se v tréninku něco naběhala, a nakonec test na kilák.
Vysoká koncentrace na závod, žádné moc rozptýlení a rozjívení bylo taky důvodem, proč jsem se na místě před závodem nechtěla moc s nikým vykecávat (to až po něm), a soustředila se jen na svojí poklidnou přípravu – rozcvičení, záchod, občerstvení (osvědčily se mi a jsou moc dobrý ty kofeinový gumový bonbony; rozhodně chutnější než presport), převlečení.
Taky jsem se uklidňovala vším uplynulým tréninkem. Zatímco dřív jsem věděla, že nemám naběháno nic a měla 150 důvod propadat nervozitě, teď mi dodávalo potřebné (zdravé) sebevědomí to, že: mám v tréninku objemy – když mám dvacku a podobný věci, deset kilometrů je proti tomu procházka růžovým sadem; jsme se soustředili hodně na tempovou vytrvalost, která byla mojí nejslabší stránkou – teď jako když ty hnusný dvoukiláky najdu; jsem lítala krátký rychlý úseky tak, že mi nakonec nějaký tempo 4:30 musí přijít pomalý. Jooo, tak od toho je trénink:) Nervozity bylo diametrálně míň než kdy jindy.
Místo osobáku málem bouračka
Páteční rozklusání bylo tradičně divný. Připadala jsem si těžká a vůbec ne rychlá – teda, klus byl plazivý, ale rovinky by šly – nějak se v tom cítím lépe – je to asi logický.. jak říkal Víťa, vyšší rychlost, lepší styl,… Podry věštil formu a pochval si to. Mně přišlo, že mě chce spíš pozitivně naladit. Fakt je, že trocha toho zdravého sebevědomí je na závod potřeba. Takže sice jsem se necítila úplně top, na druhou stranu jsem si tajně věřila:)
Ke snídani jsem měla moji milovanou domácí pohankovou kaši
Přičemž jsme málem ani do Peček nedojeli, protože si to tak pálíme po hlavní, a najednou se přes náš pruh rozhodne odbočit auto z protisměru. Ještěže je Podry tak zdatný řidič a jeho mazda tak těžká, ustáli jsme to jen s mírným psychickým šokem. Vše pro Pečky!
Bylo teplo a zdálo se, že by ani nemuselo foukat (což nakonec úplně nevyšlo), a tak jsem se nakonec rozhodla pro šortky a velmi krátký rukáv, k tomu kompresky a osvědčené závodky – Salmingy – z pětky – s nima si fakt rozumím! Velmi dobrá volba, cítila jsem se komfortně. Navíc jsme si z toho zase dělali legraci, že aspoň mě to bude nutit běžet rychle, aby mi nebyla zima; anebo budu pelášit do cíle, kde se převleču:) Každý motivační prvek se počítá! Stejně jako Víťovo „popřání štěstí“ – prosté „MAKEJ!“
Víťova reportáž: Jak mi ani sedmý pokus na vítězství v Pečkách nestačil
Padající holka z tříkolky
Podry mi několikrát kladl na srdce nepřepálit první kilák – jakože nemůžu jít jako na pětce za 4:16. Nepříliš ochotně mi nakonec schválil mých 4:30. Ve startovním poli jsem se domluvila s kamarádem Markem, který chtěl běžet na 45, že vyběhnu s ním. Dobrá volba a kýžené tempíčko se nám podařilo udržet – cítila jsem se v něm hodně dobře. Respektive šlo hlavně o to nevypálit jak splašená, byť mi to přišlo děsně pomalý:))) Kéž by mi týž pocit vydržel i na poslední dva kiláky, ale budiž.. 🙂
Ani nevím, kdy mi Mára pláchnul, pak jsem chvíli běžela s nějakou holkou, ale určitě ne v nijak velký skupince. Což byla škoda, protože ten vítr nám to právěže znepříjemňoval. Když jsme míjely 4. kilometr povzbudila jsem nás, jak pěkně běžíme. Taky jsem tam míjela Víťu a až dlouho potom Podryho – jakožto odkaz loňka jsem si myslela, že to bude mnohem dřív:) A to jsem ještě měla na dohled zadek dalšího mýho kamaráda Jiříka. Bohužel se mi někde za obrátkovým kuželem ztratil. Nakonec finišoval za 45:15, Mára za 44:13…
Na to, že to nazpět bylo proti větru, tempo vypadalo pořád uspokojivě, kladla jsem si na srdce, že musím vydržet. Už jen ten blbej kopeček a pak bude dobře. Chtěla bych se bývala někoho držet, ale moc nebylo koho. Pár kluků jsem k podpoře mého ega předběhla a stejně foukalo spíš z boku. Pakárna. Seběh po 7. km přišel vhod, stejně jako už povzbuzování lidí a hudba z obecního rozhlasu. Běžím si tak kolem obrubníku a v tom se mi skácí pod nohy dítě z tříkolky. Jen tak tak jsem uskočila, ale samozřejmě musím běžet dál a doufám, že mě to nestálo moc sil.
O 4 minuty rychlejší
Tuším, že už by se každou chvilku mohl objevit Podry, i když si to vlastně moc nepřeju, protože UŽ NEMŮŽU. Ty předposlední kiláky jsou vždycky nějaký krizový. Když uvážím, že byl po rovině, mám ho zaběhlý skoro nejhůř. Ale zase mi tam pomohla – stejně jako loni – fandící Blanka z RUNu. Držím se zase s nějakou holkou, až v cíli zjistím, že to byla Šárka z Mizuna. Podry čeká až 700 metrů před cílem – diví se, že mě potkává tak brzy:) Strašně moc mu chci říct, že už nemůžu a dojít si tam pěšky! 🙂
Ten konec mi fakt nechutnal, ale musela jsem se zmáčknout. Jako vždy jsem nevěděla, na kolik běžím a asi se mi to trochu vymstilo: 46:06! Velké překvapení, velká radost – oproti loňskému zklamání, když tam nebylo pod 50, nýbrž 50:11 – jo, jo, tak jsem běžela Pečky loni:)
Jako bych to nevěděla, i Podry mě ocení „to už jsi to mohla dát pod těch 46“! Jenže ani on netušil, jak běžím, protože sice viděl čas na digitální časomíře, ale už nevěděl, kdy jsem vyrazila já a jaký mám tedy manko od výstřelu.
Takže zase něco na příště:)
Trocha pečecké statistiky
real time: 46:06 (McMillan se konečně trefil!)
- první půlka za 22:44, druhá za 23:22 – což je prý na moje poměry hodně slušný a nečekaný:))
- 27. místo v kategorii – z 105
- 49. místo v ženách – z 247
- 457. místo celkem – z 944
V cíli si musím na chvilku sednout na zem, dokud mě nějaký kluk neupozorní, že bych spíš měla chodit. A tak mu natáhnu ruku, ať mě zvedne:)
Ani nevím, kdy až mi ale ten výsledek dochází. Možná se to ještě nestalo:)
Běh ti vrátí, co mu dáš
Trenér je velice překvapen a potěšen, „tohle fakt nečekal“ a jsem Bejky:) Nakonec mi ještě prozrazuje, o čem se bavili s Víťou, když mě „přebíral“. Že na jaře půjdu tak maximálně za 47… YES! David Kučera vzpomíná, jako by to bylo včera, kdy jsem se těšila z desítky pod 50 (což koncem října včera tak nějak bylo..). A když jsme se spolu byli proběhnout ještě v Praze tempem, které bych dneska během určitě nenazvala … Znám se s Davidem už docela dlouho, a tak má mojí cestu zmapovanou asi jako nikdo. Vzpomínat s ním mi ukazuje ten obrovský kus práce…. a ukazuje se i pravdivost onoho „běh ti vrátí, co mu dáš„. Nic víc, nic míň.
Nakonec jste mi vážně udělali radost vy všichni, kteří jste se ke mně po závodě hlásili s tím, že čtete můj blog:) A já si tak na začátku říkala, co o tom tak zase budu psát?! A nakonec tu máme zase román:) Ale věřím, že tentokrát i trochu přínosný po stránce závodní přípravy:)
Foto: Markéta Černá, Mizuno, můj archiv
